I když je to už deset let, možná si na tu reklamu vzpomenete. Blonďatá holčička s panenkou v ruce přechází po přechodu, před nímž zastaví kabriolet. Když dítě spatří, jak řidička rozbaluje čokoládu, práskne panenkou vztekle do kapoty a spustí airbag. Paralyzované řidičce vytrhne sušenku z ruky a zakousne se. „Když musíš, tak musíš,“ vysvětluje reklamní slogan na fidorku. Tehdy pětiletá „holčička Fidorka“ se jmenuje Natálie Čupáková a dnes je jí patnáct. Studuje osmileté gymnázium v Praze, nosí rovnátka a působí tak trochu plaše.
„Při castingu se mě ptali, kdo nám doma peče, a já odpověděla, že Delvita. To je hrozně rozesmálo,“ vzpomíná Natálie, štíhlá slečna s velkýma modrozelenýma očima, oblečená v úzkých džínách a botách na podpatku. Na natáčení vzpomíná jako na velkou zábavu. „Točili jsme celý den v jedné zapadlé pražské uličce a pamatuju, jak jsem pořád kousala do sušenky a pak ji plivala,“ směje se dívka, která si za svůj honorář pořídila piano. Hra na klavír patří kromě squashe a francouzštiny dodnes mezi její koníčky.
Donedávna se k nim počítal i modeling, kterému se věnovala od pěti do deseti let. Za tu dobu stihla natočit deset většinou zahraničních reklam, nafotit katalog s oblečením pro jeden mezinárodní řetězec a zahrát si vedlejší roli ve filmu Hanin kufřík. „Pak mi začaly vypadávat první zuby a styděla jsem se chodit na castingy. A teď mám zase rovnátka,“ vysvětluje mi, proč s natáčením reklam skončila, i když ji tak bavilo.
Zábavou bylo focení první reklamy i pro čtyřletou Emu Holíkovou. Maminka Jana ji do agentury přivedla teprve před dvěma měsíci a hned druhý casting její dcerka vyhrála. Stala se tváří podzimní kampaně jednoho supermarketu zaměřené na prodej hraček a další zakázky se jen hrnou.
„Takhle jsem se smála, hele,“ ukazuje mi Ema svůj reklamní úsměv, zatímco mi její maminka vypráví, že si fotograf pochvaloval, jak se umí nastavovat. „Nejvíc se mi na tom líbilo, že jsem si mohla odnést poníka a panenku, se kterými jsem se fotila,“ dodává Ema.
Práce hrou?
Dokud je focení nebo hraní reklamy pro děti zábava a jiná forma hry, nelze mít proti rozhodnutí jejich rodičů vcelku námitky. Dítě si hraje, má zážitek, a rodina za to ještě dostane zaplaceno. Dětské výdělky jsou sice mnohem nižší než u dospělých reklamních herců a z každé zakázky si agentura bere poplatek za zprostředkování (většinou kolem 20 procent), honorář ale přesto může výrazně vylepšit rodinný rozpočet. Výdělky za hrané reklamy se pohybují v řádech desítek tisíc korun.
„Za reklamu na český supermarket nám nabízeli patnáct tisíc, za focení na billboard jsme dostali pět tisíc. Emě jsme za to koupili nové kolo,“ tvrdí Jana Holíková s tím, že peníze jsou ale jen třešnička na dortu. „Hlavní pro mě je, že to Ema bere jako hru. Kdyby ji to začalo jakkoli obtěžovat, tak toho okamžitě necháme,“ dodává rezolutně.
Faktem však zůstává, že dítě se pro hraní v reklamě ve většině případů nerozhoduje samo. Zejména za menší děti rozhodnou rodiče. Většinou na popud rodiny či známých. „Kolegyně v práci mi pořád říkala, že Ema je tak hezká, že by mohla v mžiku do reklamy. Samozřejmě jsem se zpočátku bála, aby při hraní nějak netrpěla, a taky jsem nevěděla, jestli ji to bude bavit. Ale ukázalo se, že ji to baví ohromně. Už od malinka se totiž ráda fotí a předvádí,“ vysvětluje Jana Holíková. Většinu dětí prostě panáčkování před kamerami baví, připadají si přitom dospěle. Když agentura Median provedla před několika lety průzkum mezi dívkami od 7 do 11 let, byla právě povolání herečka, zpěvačka, moderátorka mezi deseti nejžádanějšími. A tak zatímco dřív si dívky hrály na pošťačku, prodavačku nebo doktorku, dnes si hrají na modelku nebo moderátorku. Podle psychologa Jeronýma Klimeše jde o logický vývoj. „Děti chtějí být jako dospělí. Vidí je, jak sledují televizi, a tam se neustále virtuálně setkávají s herečkami, modelkami a moderátorkami. Daleko častěji než s pošťačkou nebo doktorkou.“ Některé děti si castingy nakonec zamilují natolik, že je rodiče využívají jako trest. „Třeba nám zavolají, abychom je teď neobesílali s nabídkami, protože děti mají špatné výsledky ve škole, a chtějí je nějak potrestat,“ směje se Stanislava Radotínská, bookerka jedné z mála českých modelingových agentur specializovaných přímo na děti, Bandit Models.
Horší je, když se do kariéry svých dětí zamilují rodiče a případné neúspěchy pak berou jako skutečné životní prohry.
Zaměstnanci agentur umějí z rukávu vysypat historky o maminkách, které své holčičky nalíčily tak silně, že je pak v agentuře musejí posílat na záchod, aby si umyly obličej. „Zažila jsem tu nejrůznější scénky,“ pokrčí rameny Madla Zachariášová z největší české castingové agentury Jam Casting, která registruje asi devět tisíc dětí od narození do 14 let. „Některé maminky třeba své dcery štípou do tvářiček, aby je měly červenější. Je to ale spíš výjimečné,“ dodává a klade důraz na to, že v podstatě není možné dítě k účasti v reklamě donutit. „Děti se neumějí přetvařovat, a pokud jsou na castingu z donucení, tak je to na nich poznat a nemají šanci uspět.“ I ti nejambicióznější rodiče pak poznají, že tudy cesta nevede. Psychologové se shodují v tom, že urputní rodiče svým dětem ubližují. „Pokud berou tyhle aktivity moc vážně, může to v dětech vytvářet stres z toho, že je zklamou, když neuspějí,“ tvrdí psycholog Jeroným Klimeš. Některým taky nemusí vyhovovat konkurenční atmosféra castingů. Zástupkyně agentur sice shodně tvrdí, že rodiče i děti se mezi sebou znají a úspěchy si navzájem přejí, skutečnost ale asi bude trochu jiná. „Hloupost, každý tam jde sám za sebe. Nejdu tam s tím, aby zvítězilo dítě někoho jiného,“ říká Jana Holíková, která byla prý sama překvapená tím, jak dusná atmosféra na castingu panovala.
Největší zlo - klání minimiss Za největší zlo tohoto byznysu nicméně Jeroným Klimeš považuje stav, kdy se z dětí dělají malí dospělí. Tak je tomu třeba na soutěžích dětských miss. „Je to trochu zvrhlé, protože se z dětí dělají sexuálně atraktivní bytosti. Navíc to u nich urychluje sexuální vývoj a rychleji vyspívají,“ dodává.
Pokračování na straně II
Když děti vydělávají
Dokončení ze strany I
V Česku dnes žádná celorepubliková soutěž o dětskou miss nefunguje. Nejznámější byla dřív třeba Miss mléko, kterou v deseti letech vyhrála i dnešní Miss World Taťána Kuchařová. Další velké klání miss pro malé slečny pořádala několikrát i společnost Mattel, která vyrábí panenky Barbie. Kontroverzní atmosféra soutěže, ve které se před porotou předváděly malé holčičky, jimž byla v zákulisí k dispozici profesionální vizážistka, byla oblíbeným námětem reportáží.
Mnohem dál dotáhli soutěže dětské krásy ve Spojených státech, kde nechybí promenády pětiletých holčiček v plavkách. Minislečny s make-upem a vlasy vyčesanými do drdolu jako by vypadly z hororu a fotoreportáže z těchto klání připomínají srazy trpasličích transvestitů.
Takovou mini dospělou ženou byla i JonBennet Ramsayová. Dětská miss a modelka se už v pěti letech dokázala nakrucovat jako profesionálka a s thymolinovým úsměvem předváděla spodní prádlo stejně jako svatební šaty. Její kariéru ukončil v roce 1996 vrah, který šestiletou holčičku znásilnil a uškrtil. Většina komentátorů se tehdy shodla na tom, že za tragédii mohla nepřímo i její matka. „Kdyby nebylo chorobné snahy, se kterou prosazovala dceru do všech soutěží krásy, nemuselo se děvčátko stát předčasně sexuálně žádoucí,“ psal deník Denver Post.
Ambiciózní rodiče si bere na paškál i známý mystifikátor Sasha Baron Cohen ve filmu Bruno. Na fingovaném castingu si vybírá holčičku na focení a po matce žádá, aby čtyřletá dcera zhubla kvůli focení o pět kilo za týden. Ta mu to bez mrknutí oka slíbí. „A kdyby se jí to nepovedlo, budete ochotna poslat dceru na liposukci?“ jde Cohen ještě dál. „To by jí asi nic jiného nezbylo,“ odpoví matka.
Pryč s krásnými dětmi!
Jde samozřejmě o nadsázku. V reklamě totiž mezitím frčí nedokonalost. Tytam jsou doby, kdy byly žádané jen „blonďaté princezny“ a „zrzaví rošťáci“. Poptávka po klasicky krásných dětech klesá. „Během dvanácti let, co jsem v oboru, se to hodně posunulo,“ říká Madlena Zachariášová. „Režiséři hledají spíš zajímavé a roztomilé děti, které jsou šťastné a pohodové a zvládají dobře natáčení nebo focení. Nosí se návrat k dětství a přirozenosti. Takoví ti chlapečci vystajlovaní jako dospělí už nikoho nezajímají.“
Souhlasí s ní i Stanislava Radotínská: „Často dostáváme požadavky na typy outsidera nebo na ,kluky, kteří si žijí ve svém vlastním světě‘,“ vyjmenovává přání klientů. Nejčastěji se obsazují děti ve věku od pěti do osmi let, kterých je dost. „Nedostatkovým zbožím“ jsou chlapci mezi 10 a 13 lety. „Taky nám chybí tlusté dětičky. Vůbec nám chybí tlustí lidé, hubených modelek tu je milion,“ dodává Madlena Zachariášová.
Pokud tedy uvažujete o tom, že své dítě „zpeněžíte“ v reklamním průmyslu (a o nic jiného opravdu nejde), nemusíte mít doma rovnou modelku. Daleko větší šanci budete mít podle všeho s teenagerem s pár kily navíc...
A jak to přesně probíhá? S dítětem se nejdřív zaregistrujete v agentuře. Někde si vás do databáze zapíšou za minimální poplatek zhruba sto korun, jinde budete potřebovat profesionální fotky a webovou prezentaci. Pokud si ji nejste schopni vytvořit sami, dáte za ni zhruba tři tisíce. Když pak přijde zakázka od klienta na reklamu nebo jiný projekt, kam by se dítě hodilo (děti nejen točí reklamy, ale předvádějí i na molech nebo namlouvají učebnice), obešle agentura rodiče esemeskou s časem a místem konání castingu, honorářem a typem akce.
Na castingu se pak děti a rodiče sejdou s produkcí, která si je otestuje. „První casting, který jsem s Emou absolvovala, se konal ve sklepení domu na Vinohradech a šlo o vánoční televizní reklamu na jeden supermarket,“ vzpomíná Jana Holíková. Na chodbě tam prý čekala asi dvacítka dětí s rodiči a děti chodily postupně do místnosti, kam si je volala produkce. Po Emě chtěli, aby předvedla, jak by utíkala na Vánoce přivítat babičku ke dveřím. „Ještě s jednou holčičkou jsme seděly a malovaly si a pak nás paní zavolala, ať jako utíkáme ke dveřím,“ líčí casting Ema.
Pokud se dítě líbí, pozvou ho do druhého kola, na takzvaný callback. Následující den se pak dozví, zda uspělo. A hned další týden se většinou točí. Nejdřív si ale rodiče musejí vyžádat pracovní povolení na úřadu práce v místě bydliště. Děti do šesti let smějí „pracovat“ maximálně dvě hodiny denně, děti od 10 do 15 let dvojnásobek.
Je to práce? Zábava? Záleží ale především na rodičích, co si děti z modelingu odnesou. Zda to budou brát jako hru, budou se trápit neúspěchy, nebo jim krása a úspěch stoupnou do hlavy. Můžou brát modeling coby příjemné zpestření dospívání jako Natálie. Nebo jako Ema - mít hraní v reklamách coby skvělou příležitost zakřenit se na fotografa, vyfotit se pak se svým billboardem při nákupech v supermarketu a získat ke všemu koníka a panenku z letáku. A ještě si za to koupit to vysněné kolo.
Nedostatkovým zbožím jsou chlapci mezi 10 a 13 lety a tlusté děti. Po těch je v agenturách velká sháňka.
