Francouzi pojali svou baletní procházku taneční Evropou 18. století s vtipem, lehkostí a technickou bravurou. Taneční miniatury na hudbu různé provenience od Purcella až po Vivaldiho měly charakter drobných dějových zápletek, které – jak jinak – rozvíjely galantní dobrodružství od výjevů něžně vrkajících milenců až po divoké souboje o milovanou dámu. Dobovou vyumělkovanost dvorských zábav tu a tam zábavně shodil nenápadný humor v podobě ironického gesta. Tato féerie by však nikdy nemohla fungovat bez naprosto bezchybné techniky, na první pohled vypadají krokové variace podle dobových zápisů jako cosi nezávazného a ani ne příliš fyzicky náročného. Brzy ale divák odhalí, že i pohyb malíčkem má v této kompozici svůj význam a dokonalé skloubení všech stylotvorných prvků vyžaduje absolutní koncentraci. A že se graciézní krůčky se podobají stehům složité výšivky a stačí, když se i jeden vypáře, a je po efektu.
Kostýmy jsou jakousi inspirovanou variací na barokní dobu a celá produkce si vystačí s jednoduchou dekorací v podobě oponky, za níž se střídají různá prostředí, Na závěr se objeví Canalettova veduta s benátskou lagunou, Poslední obraz představoval totiž rej masek z commedie dell’arte na hudbu Antonia Vivaldiho. Byl plný temperamentu, dramatických vzruchů, lásky i žárlivosti – atmosféru hrozící výbuchem pak prolamovaly rozdováděné klaunské výstupy.
Také Collegium 1704 Václava Lukse je špičkový soubor evropského renomé a s podobnými projekty má zkušenosti. Jeho doprovod byl citlivý, rytmicky přesný vzhledem ke struktuře choreografií a v neposlední řadě skvěle vyjádřil i jemné odlišnosti stylů.
