Stavy úzkosti, paniky, představy, že jedince chce někdo zabít, pocity sledování. Častá je dezorientace, apatie, zmatek, vyčerpání. Pro lepší představu o tom, jak na pódiu vypadá frontman Primal Scream Bobby Gillespie, je dobré připomenout účinky některých stimulačních drog, konkrétně kokainu. Gillespie vypadal v Praze hodně „ztracený“, ale co by jiným neprošlo, k Primals zkrátka patří.
Plné Roxy přivítala kapela novou písní Can’t Go Back kolem půl deváté a stal se zázrak: zvuk v klubu byl ostrý a čitelný od první noty, Gillespieho trochu lhostejný, ale pevný „sametový“ hlas byl slyšet v každé koncovce. Kontrastně znělo třeba ledabylé odříkávání sloky Miss Lucifer: „Skinny girl/ dressed in black/ leather boots/ nazi hat...“ do průrazných kytar, které o prostor tentokrát neměly nouzi.
Slibný sonický start vydláždil plochu pro hitovky a při Jailbird, Rocks, Miss Lucifer nebo Swastika Eyes se sál proměnil v divokou technoparty. Siluetami zpocených těl probleskávala agresivní světla reflektorů a ten, komu stačil desetkrát recyklovaný kyslík, zpíval heslovité refrény, které o to přímo prosily. Bylo jich dost; kapela nevynechala žádný ze svých velkých hitů. Aby bylo i propagaci nové nahrávky učiněno zadost, zařadili do setlistu pár novinek, které vyzněly překvapivě lépe než z desky, takže energie celého vystoupení téměř „neusedala“. Ačkoliv třeba taková Uptown zněla vedle Country Girl nebo Accelerator v přídavku skoro nepatřičně. „Come on, come on! Hit the accelerator! The accelerator!!“ Singalong poslední skladby zastihl přední řady na pokraji sil, ale také v nejlepší náladě - sotva si lze představit lepší tečku za výtečnou show.
Mr. Flying Barbecue Pocit, že koncert Primal Scream teď zase bude hodnou chvíli na vrcholu pomyslného žebříčku a že jej dlouho nic nepřekoná, vzal za své poměrně záhy, přesněji druhý den. V Paláci Akropolis opakovali The Young Gods svůj páteční akustický koncert; snažili se přesvědčit, že jejich hity, posazené do doprovodu španělek, budou stejně silné jako pod nánosem elektroniky a osobité vizuální stránky. Ta byla v jejich nové podobě skutečně někde úplně jinde: pódium osvětlovaly jen lampy a tlumené reflektory, kapela, stejně jako publikum, seděla na židlích. Dnes tedy bez tance...?
The Young Gods jsou vyhlášení hudební „šamani“, výjimeční elektroničtí mágové a samploví iluzionisté. Jejich klasické vystoupení „pod proudem“ zůstane v paměti dlouho a nejen proto, že po něm tři dny píská v uších. Teď to bylo jiné - a stejně nezapomenutelné.
Treichler nastoupil tradičně bez bot, jen v ponožkách, bubeníka Trontina při představování označil, patrně s narážkou na jeho ohnivé vlasy, jako „Mr. Flying Barbecue“, Comet rozesmíval grimasami a koulením očí. Jen Vincent Hänni, který je v akustické podobě stálým hostem, občas roztomile neohrabaně skrýval únavu, která patrně klíčila z jakési nenápadné kocoviny. Jejich komunikace s publikem byla bezprostřední a naprosto přirozená - chovali se spíš jako v obýváku při prvním hraní pro kamarády.
Písně Our House, Gasoline Man se skvělým sólem na foukací harmoniku, Skinflowers nebo Everythere v novém bluesovém kabátku jsou úchvatné z desky, ale teprve koncertní provedení jim propůjčuje vášeň. Magie nevymizela - přetavila se do pronikavosti detailů, ze kterých vzešla dokonalá iluze jedinečnosti každé hrané písně.
Odehráli prakticky celé album Knock on Wood (jež bylo v sobotu večer už vyprodané) a vraceli se se třemi přídavky. V nich oprášili mj. skvělou La Fille de la Mort z desky L’Eau Rouge, Hello, Hello, I’m Back Again Garryho Glittera nebo Everything in its Right Place od Radiohead. Nebylo divu, že ani pak je publikum nechtělo propustit.
Na to, že jejich (polo)akustické aranžmá vzniklo původně jako fórek, a nehrají vlastně „nic nového“, podařilo se jim na jeden večer zastínit svou celou, sebehlasitější tvorbu; o Primal Scream nemluvě.
***
HODNOCENÍ LN ***** Primal Scream, 3. 10. Praha ***** The Young Gods, 4. 10. Praha
