Pozoroval jsem jednou kluka, jak se snaží dojednat si po telefonu rande, začíná komentář k mezinárodní politice Bret Stephens ve Wall Street Journalu. „Vypadalo to asi takto: Co takhle pátek? (Pauza.) Pátek ne? Mám v podstatě volný víkend... (Pauza). Tento víkend ne? A příští? (Pauza.) Máš kdykoli v týdnu volno? (Pauza.) Budeš mít vůbec někdy volno?“
Takto zhruba Stephens vidí vyjednávání s Íránem o jeho jaderném programu. V roce 2003 Francie, Německo a Británie mámily z Íránu slib, že pozastaví obohacování uranu. Odpověď: Ne. V roce 2004 mu nabízely různá lákadla. Hmmm... ne. Teď už Spojené státy odhlédly od čtyř závazných rezolucí Rady bezpečnosti, podle nichž má Írán program pozastavit. Francie a Rusko nabídly, že by se dosavadní obohacování uranu mohlo dokončit u nich. Ne.
Možná je to íránská diplomatická taktika, připouští Stephens, ale není v Obamově týmu nějaká žena, která by kolegům vysvětlila, že „ne“ opravdu znamená „ne“? *** Ideas, intelektuální příloha deníku Boston Globe, má jako hlavní téma měření kvality učitelů - v Americe zvlášť populární. „Mezi učiteli existují nudaři, kteří neudělají zajímavě ani hodinu o dinosaurech pro druháky. A existují takoví, kteří vdechnou život i Poeově fascinaci mrtvými a vymyslí soudobou analogii pro válku z roku 1812.“ Otázka zní, jak to změřit.
Americké veřejné školy sice píší učitelům hodnocení, ale přes 97 procent dostává od nadřízených jen tu nejlepší známku. I tamní školství používá jednotné platy, které se zvyšují s odslouženými lety a vyšší kvalifikací, nikoli s efektivitou výuky.
Jen čtvrtina učitelů z veřejných škol používá srovnatelné standardizované testy. Kritici - a že jich mezi pedagogickými experty a odboráři je! - namítají, že na výkon studentů působí krom učitele i další vlivy, že studenti nejsou rozdělování do tříd náhodně... Federální ministr školství Arne Duncan má nicméně ve fondu 4,3 miliardy dolarů (program Race to the Top, Běh na vrchol), z nějž platí granty americkým státům, které prosazují reformní programy, mj. odměňují úspěšnost učitelů při výuce. A loni nadace Billa a Melindy Gatesových oznámila, že věnuje 500 milionů dolarů na pětiletý výzkum, jak rozpoznat efektivní učitele a přilákat jich do škol víc.
*** Bruselský zpravodaj Economistu známý jako Charlemagne se ve svém blogu (3. listopadu) rozzlobil na Václava Klause a britské konzervativce za jejich patetické truchlení, s nímž přijali Lisabonskou smlouvu.
„Lisabon je poněkud hloupá (footling), zfušovaná (fudge) a nepovedená (failure) smlouva, která dává příliš práv Evropskému parlamentu a možná umožní Evropskému soudnímu dvoru napáchat škodu vlastním výkladem Charty základních práv, což je chumel (rag-bag) práv, jaké EU nemá co poskytovat, od práva na stávku po právo na poradenství při hledání práce a na preventivní prohlídky. Ale nejde o konec suverenity členských zemí. Když to pan Klaus naznačuje, a přitom ji ratifikuje, hraje cynickou hru; jenže ne všichni to chápou.“ Totéž dělají britští konzervativci, když okázale naříkají nad ztrátou svobod, ale z EU neodejdou. Mnozí voliči chápou, že je to populistické politické divadlo, ale někteří nikoli a někteří jen zpola. A populismus, říká Charlemagne, je kumulativní jed.
*** Gazeta Wyborcza avizuje sobotní rozhovor s Wlodzimierzem Cimoszewiczem, někdejším levicovým premiérem, pak ministrem zahraničí, dnes nezávislým senátorem. Čas od času se o něm mluví jako o možném kandidátovi na prezidenta.
Cimoszewicz má zajímavou poznámku, co dělá dnešní polská sociální demokracie (postkomunistická levice) špatně. „Nerozumí rozsahu dosavadních změn. Její dnešní rétorika připomíná tu před 15 či 18 lety, ale žijeme v jiném Polsku. Materiální podmínky velké většiny lidí se zlepšily, žijeme ve společnosti, kde už nejsou 3-4 procenta lidí s vyšším vzděláním, ale 15 procent. Společnost je mnohem individualističtější, má větší sklon podstupovat rizika, je značně méně etatistická. ... I když jsem z jiné generace, rozumím třicátníkům lépe než třicátníci v čele Svazu demokratické levice.“ *** Thomas L. Friedman píše v New York Times sloupek „Nejlepší spojenci, jací jsou k dostání“. Popisuje svou zkušenost s arogancí žoldáků (tzv. kontraktorů) v Iráku, teď mu nová kniha profesora Allisona Stangera dodala čísla. „Afghánistán a Irák jsou naše první války na kontrakt,“ říká profesor Stanger. Letos tvoří kontraktoři 48 procent sil amerického ministerstva obrany v Iráku a 57 procent v Afghánistánu. Třeba firma KBR má v Iráku 17 tisíc lidí.
Proto můžeme vést války i s tak málo spojenci, píše Friedman, protože další jsme si najali. Staromilsky by ovšem dával přednost pro zahraniční mise „státním zaměstnancům, kteří jsou motivováni veřejným zájmem a vlastenectvím, a ne ziskem nebo soukromými ambicemi.“
***
ROZCESTNÍK Existují nudaři, kteří ani hodinu o dinosaurech neudělají zajímavě. Existují učitelé, kteří vdechnou život i Poeově fascinaci mrtvými a válce z roku 1812. Otázka zní, jak to změřit.
O autorovi| Tomáš Němeček redaktor Orientace
