LN Nakolik ve své kariéře bojujete s nálepkou „komunistického“ prokurátora, kterým jste byl v závěru 80. let?
Já byl v té funkci rok před sametovou revolucí, působil jsem u vojenské prokuratury a řešil jsem hochy ze stavebního a ženijního vojska, obvykle se základním vzděláním, takže drtivá většina věcí byla šikana, krádeže, znásilnění… Nikdy jsem nedělal politické věci, zeptejte se Petra Uhla, ten mě zná i z této doby. S tou nálepkou se samozřejmě setkávám po celou svou kariéru od lidí, kterým jsem nevyhověl ve své rozhodovací činnosti. To je normální, ti lidé pak hledají sebemenší záminku, aby vás pošpinili. Za dvacet let na státním zastupitelství jsem se na straně obžaloby účastnil mnoha a mnoha velmi citlivých kauz a řadě lidí ležím v žaludku, to je jasné. Nikdy jsem se nesnažil proti tomu aktivně bojovat, nemá to cenu. Naštěstí se to objevuje už jen zřídka.
LN Vy jste se jako náměstek nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové zasloužil o velké novely trestních předpisů, které výrazně posílily pravomoci státních zástupců v roce 2001. Je to něco, na co jste hrdý?
Tehdy nám šlo hlavně o garanci určité nezávislosti státních zástupců. Ono je samozřejmě nejde postavit naroveň soudci, ale garance tam být musí – nepřemístitelnost, neodvolatelnost, téměř stejné platové podmínky. Po celá 90. léta jsme byli svědky institucionální slabosti státního zastupitelství, které nebylo odolné intenzivním politickým tlakům, aby se některé věci neřešily. Přitom veřejnost očekávala, že se privatizační i jiné skandály důsledně prošetří. Nedařilo se nám s tím nic udělat, protože jsme byli podřízení vládě a ta absolutně neměla snahu situaci řešit. To se změnilo až s vládou Miloše Zemana, on i ministr spravedlnosti Otakar Motejl našim argumentům rozuměli a změny v systému podpořili.
LN Problematické období opoziční smlouvy tedy bylo paradoxně dobré pro postavení státního zastupitelství?
Ta doba byla politicky obtížně únosná, nám se ale právě v ní povedlo dosáhnou změny. Hlavně šlo o to zabránit ministru spravedlnosti zasahovat do konkrétních věcí. Byl jsem hlavním autorem stěžejní novely zákona o státním zastupitelství v roce 2001 a přestože se řadu věcí prosadit nepodařilo, bylo to myslím maximum, kterého šlo dosáhnout a vcelku to dopadlo dobře. Ten systém ostatně solidně funguje dodnes.
LN Vy jste pak odešel v roce 2005 po kauze katarského prince. Začala tím doba, která byla pro státní zastupitelství naopak nejhorší?
Asi ano. Negativně lze vnímat i devadesátá léta, což lze ale přičíst „zkušebního provozu“ kdesi na pomezí prokuratury a státního zastupitelství. Pak se nám dařilo změnit systém a úspěšnost práce státních zástupců rostla a to se také politikům nelíbilo. To období, kdy jsem odešel, se vyznačovalo útoky ze všech stran – nejen na konkrétní státní zástupce, ale na systém jako takový. Bylo to velmi tvrdé, útočili politici i vlivové skupiny a nutno říci, že jejich snaha byla úspěšná, na čas podřídila státní zastupitelství politické moci. Což je to nejhorší, co se může stát.
V kauze katarského prince se ohýbal zákon až za hranu představitelného a rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci dodnes pokládám za naprosto nepřijatelné. Ty tehdejší tlaky byly až nechutné a po odchodu Marie Benešové jsem si uvědomil, že v tom systému dál pracovat nemohu a nechci. Neměl jsem krytá záda a vláda jasně naznačovala, že určité kauzy se nemají řešit. A já fakt nejsem člověk, který by byl ochotný se někomu podřizovat a přizpůsobovat. Tak jsem odešel.
LN Pak jste sedm let působil v advokacii. Šel jste si tam vyčistit hlavu?
V první řadě jsem šel učit trestní právo na brněnskou fakultu. To mě bavilo, studenti jsou tvárný materiál a mají rádi, když se ve výkladu propojuje teorie s konkrétními příklady. Nebylo to pro mě nic nového, v akademickém prostředí jsem se pohyboval od roku 1996 a v Brně učím dodnes. Založil jsem si také vlastní advokátní kancelář, ale již v roce 2007 mě oslovila mezinárodní kancelář White & Case.
Soudce Fenyk: Kvůli kamnům rušíme nedotknutelnost obydlí, co bude dál? |
Zprvu jsem se sice bál vysokého pracovního zatížení, ale nakonec se mi s tehdejším vedením pražské pobočky podařilo domluvit spolupráci, která byla naprosto skvělá. Radili jsme firmám s prevencí trestné činnosti, připravovali jsme je na trestní odpovědnost právnických osob, umisťovali jsme se v žebříčcích úspěšnosti i v trestních věcech. No a pak mě v roce 2013 oslovila prezidentská kancelář, zda bych nechtěl na Ústavní soud. A to není funkce, kterou by bylo možné odmítnout.
LN Nyní jste zhruba v půlce svého desetiletého mandátu. Jaká ta práce je, co máte nejčastěji na stole?
Jako místopředseda mám mírně snížený nápad, měsíčně mi přijde na stůl okolo čtrnácti věcí. Za čtyři a půl roku jsem rozhodoval přes tisíc případů a zhruba sedmi procentům jsem vyhověl, asi patřím ke vstřícnějším soudcům. Ta skladba je velmi rozmanitá, okolo 60 procent tvoří civilní věci – od sousedských sporů až po exekuce a insolvence. Třetina věcí jsou trestní věci a zbytek je zejména správní právo.
V poslední době výrazně přibylo rodinného práva, na denním pořádku máme na stole přetahování o děti. Tam bohužel není dovolání přípustné, věc končí na krajském soudu a my tak nahrazujeme Nejvyšší soud, což je naprosto špatně. I já jsem jako soudce zpravodaj vypracoval jeden nález ke střídavé péči, které osobně docela fandím, sám takto vychovávám své děti. Pokud se podmínky střídavé péče dobře nastaví, může taková úprava vztahů fungovat, ale nehodí se na každou situaci. V rodinných věcech ale vždy současně apelujeme na rodiče, aby se domluvili. Soudy nikdy nemohou vyřešit rodinné vztahy tak dobře jako oni sami mezi sebou.
LN Jako zpravodaj jste vypracoval přes sedmdesát nálezů. Která rozhodnutí považujete za nejdůležitější?
Ono je to těžké, protože já nerad uměle „vytvářím judikaturu“. Někdy ale případ vyžaduje zobecnění, protože jde o systémový problém, který má dopad do řady jiných kauz. Velmi důležitá byla dvě rozhodnutí o místní příslušnosti státního zastupitelství. Zakázali jsme, aby si státní zástupci zjednodušovali práci a vybírali si, který soud bude kauzu řešit. Zabýval jsem se i třeba otázkou povinného očkování, domovními prohlídkami nebo postavením členů NKÚ či pachovými stopami v trestním řízení nebo možností policie prolomit profil uživatele na sociální síti Facebook. Chci ale zdůraznit, že důležitější než plenární nálezy jsou často nálezy senátní – i ty jsou závazné. A naprosto běžně se děje, že jeden senát zaváže celý Ústavní soud i ve velmi důležité právní věci.
LN Někdy má člověk pocit, že na Ústavním soudu působí jen několik soudců, kteří vydávají mediálně zajímavá rozhodnutí.
Ono záleží na tom, zda chcete, aby věc byla široce medializována. Já kauzy rozhoduji primárně pro účastníky řízení a je pro mě důležité, aby se právní názor rozšířil do celé justice. Nesnažím se obšírně komentovat každé rozhodnutí a jsem daleko radši, když si lidé přečtou odůvodnění, kde je vše důkladně vysvětleno. Jen tak lze pochopit podstatu rozhodnutí.
Zeman navrhl na ústavní soudce Tomkovou, Filipa, Fenyka a Sládečka |
Vezměte si třeba zrušení tzv. sedacích vyhlášek. Já naprosto chápu, že v některých severočeských městech je složitá sociální situace a dochází k vyhroceným okamžikům. Ale to nejde řešit zcela absurdními vyhláškami, které zakazují sezení na veřejných prostranstvích, kterými se chce radnice předvést před voliči. Od toho je přece městská policie, aby se starala o pořádek. Nejsem si jistý, zda by měla být její primární práce odtahování vozidel za špatné parkování.
LN Jak dlouho jste si zvykal na to, že můžete věc autoritativně rozhodnout s tím, že proti rozhodnutí Ústavního soudu už neexistuje žádný opravný prostředek?
Mám výhodu, že jsem byl státním zástupcem i advokátem a ze spisu si dovedu živě představit, jak vypadalo předcházející řízení. Nemám problém něco rozhodnout, ale někdy cítím omezení vyplývající z role Ústavního soudu. My rozhodujeme o ústavnosti rozhodnutí a zdaleka ne každé porušení zákona je protiústavní. Nemůžeme se zabývat tím, zda bylo v řízení všechno správně. Často vidím, že nějaký postup soudu nebo státního zástupce nebyl správný, ale mojí rolí není napravovat jakékoli nedostatky.
LN Hranice mezi ústavností a protiústavností může být často velmi tenká. Kde máte tu hranici vy? Proslulý americký soudce O. W. Holmes říkal, že jestliže je vám z určitého postupu na zvracení, tak je pravděpodobně protiústavní…
Já to mám podobně. Když vidím, že bylo někomu ublíženo, tak s tím chci něco udělat. Někdy to ale nejde, což je na mé práci nejvíce frustrující. Třeba vidím, že stará paní vedla řízení o nájmu bytu tak špatně, že skončí na ulici. Nemohu s tím udělat nic, protože je to soukromé právo a já ze své pozice nemohu napravovat pochybení žalobce, nesmím nahrazovat právní úpravu osobními pocity.
Zeman chce na Ústavním soudu Fenyka a Pelikánovou |
Ale kde cítím nespravedlnost nebo příkoří, tak se do toho snažím jít a napravit to. Mám proto hodně procesních rozhodnutí, kde bylo účastníkovi upřeno nějaké dílčí právo. Mohl bych si říct, že soud řízení zopakuje a rozhodne stejně. Ale takto cynický být nesmím, vždy je možnost, že se soudce nad věcí znovu zamyslí a rozhodne jinak.
LN Na plénu jste zatím neřešili mnoho třaskavých politických kauz. Hned po nástupu jste byl u církevních restitucí, pak se řešil služební zákon, kontrolní hlášení, ale to je jen několik málo věcí.
Církevní restituce i služební zákon byly sporné věci, v obou kauzách jsem to viděl jinak než většina pléna. Ke kontrolnímu hlášení se nechci vyjadřovat, protože to souvisí s EET a to ještě není rozhodnutá kauza. EET už diskutujeme, ale je to vážná věc, která může mít dopady i do politické sféry. Obecně ale chci říct, že u politických otázek se snažíme být maximálně zdrženliví. Ne vždy to ale jde, ústavní právo přece reguluje politiku a leckdy se jí tedy nelze vyhnout. Pokud máme na stole určitý návrh, tak o něm musíme rozhodnout ať je politický nebo není.
LN V létě jste zaujal odlišným stanoviskem k nálezu, kterým plénum posvětilo prohlídky kotlů v případě podezření ze znečištění. Máte dojem, že se zákon příliš lehce naboural do nedotknutelnosti obydlí?
Přesně tak. Zdálo se mi nesmyslné, aby byl možný takto intenzivní zásah do nedotknutelnosti obydlí, když přitom nedochází k žádnému bezprostřednímu ohrožení života. Je to precedent, který může v budoucnu posvětit i další prolamování nedotknutelnosti obydlí.
LN Máte pocit, že je Ústavní soud jmenovaný Milošem Zemanem levicovější než dříve?
Někteří soudci vnímají sociální aspekty citlivě, jiní méně. Já patřím k těm, kteří se v každé věci snaží vidět lidský rozměr. Leccos jsem zažil, na státním zastupitelství jsem přezkoumával politické procesy s generálem Píkou nebo Miladou Horákovou, tábory nucených prací. To vás naučí přemýšlet hodně empaticky. Zároveň ctím konzervativní hodnoty – rodinu, manželství, roli státních orgánů. Není to o politických názorech, jako spíše o osobním nastavení každého soudce a jeho životních zkušenostech.
LN A co máte na starosti jako místopředseda Ústavního soudu?
Řeším zejména zahraniční vztahy. Pravidelně se setkáváme s kolegy ze sousedních zemí i s Evropským soudem pro lidská práva a Soudním dvorem EU. Je pro nás důležité sdílet informace a být v kontaktu i s konkrétními soudci, kteří řešili otázky, se kterými se můžeme brzy setkat i u nás. Nedávno jsme třeba měli trojstranné jednání s Lotyši a Belgičany o podávání předběžných otázek k Soudnímu dvoru EU. Belgický ústavní soud jich podal téměř třicet, náš ani ten lotyšský žádnou.
Nyní máme od Belgičanů perfektní poznatky a víme, jaké jsou výsledky i rizika. U nás se zatím nenašla věc, u níž by to bylo vhodné. Myslím, že jednou ji Ústavní soud podá, ale je tam jeden problém. Rozhodnutí o předběžných otázkách jsou závazná a my se nechceme dostat do podřízenosti Soudnímu dvoru EU. Zatím tedy trváme na tom, aby otázku kladly české obecné soudy, zejména pokud jsou k tomu podle evropského práva povinny. Co se týče naší první předběžné otázky, jsem lehký optimista.
