Jako dvacetiletá vyhrála v Soči olympiádu. Po čtyřech letech poletí na další zimní hry jako jedna z favoritek. I když to tak neformuluje, vrací Eva Samková intuitivně na scénu polozapomenutou pravdu, že titul olympijského vítěze či vítězky se neobhajuje. Každému patří doživotně. Kdysi to ctili závodníci, lidé kolem i sportovní novináři.
Česká snowboardcrosařka do jihokorejského Pchjongčchangu odletí s klidným vědomím, že jednou už to dokázala a podruhé nemusí. I když zároveň chce. Z málomluvné teenagerky, jež kdysi při prvním větším rozhovoru bloudila očima ve snaze zachytit správnou odpověď, se stala výmluvná samostatná žena s otevřeným pohledem na svět. Zůstává přirozeně dívčí, ale hravě zvládne debatu na vrcholně dospělá témata, jako je třeba vlastenectví.
  |
Namalovaný knírek, populární součást image závodnice s velkým smyslem pro férovost, jako by symbolizoval obě tyto polohy. Eva je – řečeno současným slovníkem – cool a easy going. Zároveň je však zodpovědná, cílevědomá a starostlivá, kteréžto vlastnosti máme sklon hledat spíš u starších. V její osobě máme možnost si připomenout, že určité hodnoty neodcházejí s žádnou generací.
LN: Pocházíte z hor, jezdíte a létáte po čtyřech kontinentech, byt máte v Praze. Kde je teď vlastně váš domov?
V Krkonoších. Ve Vrchlabí.
LN: Říká se, že člověk si to sice často neuvědomuje, ale domov si nese s sebou, ať je kdekoli ve světě. Tento domov nepředstavují věci, ale třeba lásky, strachy a podobně. Vy často putujete z místa na místo. Dokážete být sama sebou?
Jestli to správně chápu, člověk si vozí sám sebe, s dobrými vlastnostmi i se zlozvyky. Podle mě jsou v cizině důležití kamarádi, i když tam nejsou s vámi. Taky kvůli nim se vracím do Vrchlabí, ale mám je i v Praze. Vrátím se z cest a hned jdeme třeba na kafe, uspořádáme grilovačku. Sedím mezi nimi a jsem ráda, jací ti lidi jsou. Když mi bylo čtrnáct, nevnímala jsem to, teď si jejich přítomnosti víc vážím. Kdybych musela být delší dobu v zahraničí na jednom místě, a to já ještě nebyla, asi bych se obklopila lidmi podobnými těm, jaké mám kolem sebe v Česku.
LN: Poznala jste ve světě něco, co byste chtěla mít doma?
Raduju se z toho, jakou partu tvoří náš tým. Když jsem s ním začala jezdit, začala jsem se i učit. Jelen (trenér reprezentace Marek Jelínek) mi ukázal spoustu věcí a Flaška (další kouč Jakub Flejšar) mi vysvětlil, jak se stavět k umění. Když jsme v nějakém velkém městě, chodíme po galeriích. A je mi líto, že v Česku se umění trochu podceňuje. Nepamatuju si, že bychom se školou byli v nějaké galerii, kdežto v Barceloně jsme v každé potkali skupinku dětí, i malých jako ze školky. Ukazovali jim i moderní umění, které je u nás pořád opomíjené, podle mě ho neumíme moc chápat – nebo ho nechceme pochopit. Přitom k pochopení nic není, jde o to, poznat, jestli se ti to líbí, nebo nelíbí, jaký to vytváří pocit. Na moderním díle je hezké, jak je nekonkrétní a pro každého může znamenat něco jiného.
Zlatá jízda Evy Samkové na OH v Soči v roce 2014.
LN: A naopak – postrádáte ve světě cokoli, co oceňujete na domově
Třeba proti Americe máme skvělý zdravotní servis. Považujeme ho za samozřejmý, přitom na něj nadáváme.
LN: Narodila jste se až po listopadu 1989, do takzvané generace Y. Vnímáte něco jako generační pocit, tedy že vás něco spojuje s vrstevníky a charakterizuje vás?
Narodila jsem se v roce 1993, žila jsem a žiju v úplně super době. Mám pocit, že proto moje generace nedokáže tolik docenit svobodu. Měli jsme ji od začátku, hranice si nikdo z nás pořádně nepamatuje. Od té doby, co je Schengen, jezdíme zprava doleva, nikdo to neřeší. Je mi trochu líto, že někteří vrstevníci mají pocit, že je to takhle normální. Mám pocit, že jsou pak laxnější v podpoře té svobody, protože si myslí, že to takhle bude furt. Ale my žijeme v období, kdy se to strašně jednoduše může zvrtnout. Mám pocit, že je to hodně ovlivněno výchovou.
LN: Vaše generace se od těch předlistopadových údajně liší v tom, že už nemá tak silný vztah ke konzumu. Nebo je to vztah přirozenější, než jaký bychom mohli objevit u generace rodičů. Vnímáte takové rozdíly?
Já se snažím, aby mě věci neomezovaly. Lidé se bojí o to, o tamto, já nemám ráda se k něčemu moc upínat, nenakupuju mraky věcí. Tedy ne že bych pěstovala nějaký minimalismus, ale snažím se držet zpátky. Díky sportu je to trochu jednodušší. Člověk je na horách a zažije ten pocit štěstí, že mu stačí jen sedět a koukat někam za obzor. Uvědomí si, že věci nejsou všechno.
Když jsem teď měla vyhozené rameno, chtěla jsem se vrátit k tréninku, hrozně jsem chtěla závodit. Ale bylo to před svátky a došlo mi, že až se to stane, automaticky mi to štěstí nepřinese. Někdy stačí jen tak někde být. Moje mamka třeba schraňuje věci, má ten syndrom, že dřív toho tolik nebylo, tak teď nakoupíme. Máme doma hodně věcí, jsme obklopeni nábytkem – a je těžké jí vysvětlovat, že chci být jiná. Vidím to i jinde kolem sebe, ale taky musím dodat, že právě v porovnání s Amerikou jsme ještě v pohodě.
Celý rozhovor se snowboardistkou Evou Samkovou o svobodě, rodině i o tom, jak si sama vyrobila stůl, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 19. ledna.
V magazínu dále najdete
|
