Lidovky.cz: Báro, vy jste se začala věnovat keramice profesionálně, až když vás propustili z původní práce. Byl to tedy relativně velký krok do neznáma. Jak vzpomínáte na tyto začátky?
Bylo to samozřejmě velmi náročné. Byla jsem úplně bez peněz, nic našetřeno. Na druhou stranu to byl velký motor: „Teď prostě musíš, nemáš prachy a nezaměstnaná bejt nechceš...“ Tři roky jsem spoluprovozovala čajovnu s tehdejším partnerem a poté jsem se čtyři roky starala o jinou čajovnu. V této práci mi došlo, že jsem pracovitá, zodpovědná a že zvládám rutinu, což je v podnikání neuvěřitelně důležité. Samozřejmě jsem šla do něčeho úplně nového, ale keramice jsem se věnovala vcelku intenzivně tak dva roky předtím, než jsem dostala výpověď. Ta přišla ve chvíli, kdy už jsem intenzivně přemýšlela o tom, že bych se keramikou ráda živila. Po letech práce pro někoho jsem došla k tomu, že bych ráda veškerou energii věnovala něčemu svému. A díky předešlé práci jsem věděla, že na to mám.
Lidovky.cz: Keramiku jste přitom vystudovala na Střední průmyslové škole v Bechyni. Proč jste se jí nevěnovala hned po jejím ukončení?
Protože jsem vůbec nebyla zralá pro zakládání něčeho svého. Potřebovala jsem právě ty výše zmíněné zkušenosti a potřebovala jsem poznat, že mám určité vlastnosti, které pro úspěšné podnikání potřebujete. Taky jsem nechtěla jít pracovat k někomu do dílny a tam točit sto stejných hrnků denně. To bych rovnou mohla jít do fabriky. Ve škole mě romantické představy o tomto řemesle dost přešly a asi jako většina mých spolužáků jsem chtěla být umělkyně. Nakonec jsem šla na pedagogickou fakultu a můj život se začal ubírat trochu jiným směrem. Mezitím jsem dospěla a nakonec mě to nasměrovalo zase zpátky k tomu, co mě prostě baví nejvíc a čemu jsem ochotná se věnovat víceméně pořád. Navíc potřebuju být svým pánem. Dokážu být sama sobě tak přísným šéfem, že už žádného dalšího nepotřebuju.
Lidovky.cz: Jak vznikl poetický název značky?
Název vzniknul kdysi dávno. Byla to taková dlouhá anabáze při vymýšlení názvu pro čajovnu. Dost jsme se u toho tenkrát nasmáli. Po letech se v mé hlavě začal rodit plán živit se tím, co jsem vystudovala. A když jsem si po vzoru všech začala vymýšlet nějaké obchodní jméno, tak jsem si vzpomněla na Emu s mísou. A bylo. Pak to trvalo ještě asi tak rok nebo dva než Ema spatřila světlo světa.
Lidovky.cz: Každá tečka, která se na vašich výrobcích objeví, je originální, jak píšete na svých stránkách. Děláte vše sama nebo už vám dnes někdo s výrobou pomáhá?
Dnes už na to sama nejsem. S provozními záležitostmi mi od začátku pomáhal manžel. Dnes mám navíc k ruce mám zkušeného točíře Martina Minkse. Pak je tam s námi Petra, která také chodila na bechyňskou průmku a ještě nám vypomáhá Lucie, která se ukázala jako velmi šikovná na tečkování a další dekorování. Pevně doufám, že tam v tomto složení budeme leta letoucí. Takže se o všechny dobře starám, aby pro mě pracovali rádi.
Lidovky.cz: Vytváříte nádherné hrnky, talíře, misky, dózy, kvašáky. Asi nejvíce mě zaujala velká mačkaná mísa. Jak dlouho trvá její výroba a mohla byste ji stručně popsat?
Stručně? To bude náročné. U keramiky se to strašně špatně měří, protože je tam spousta kroků, které trvají dlouho, ale při kterých nemusíme vyvíjet žádnou energii. Pokud bych měla brát jen čistý čas, tak to bude kolem jedné hodiny. Nejdřív si Martin zpracuje hlínu, pak ji vytočí. Já pak musím čekat na správný moment, kdy ji začnu mačkat. U té velké musím mačkat na etapy, aby se mi mísa mačkáním nezhroutila. Vymačkám dvě řady a půl hodiny čekám a tak to jde až do konce. Pak ji nechám zavadnout a obtočím jí dno (to je takový soustružící proces, při kterém vzniká konečný tvar), následuje namáčení do obarvené hlíny (to je nejrizikovější část, při které můžu mísu poškodit), sušení, retušování a přežah (první výpal na 900 stupňů), glazování, výpal.
Lidovky.cz: To je náročný proces, který si žádá hodně trpělivosti. Dá se nějak natrénovat?
Keramika vás trpělivosti naučí, ale v mém případě to stejně platí jen u keramiky. Jinde trpělivá nejsem a v keramice jsem trpělivá jen proto, že bych spoustu věcí zničila, kdybych nebyla. Každopádně je to tak, že pokud si vymyslíte nějaký specifický postup, jako je třeba mačkání, tak je to velmi těžko přenositelné. Já přesně vím, co dělám a šlo mi to od začátku, když jsem to ale chtěla po někom jiném, tak jsem s výsledkem nebyla spokojená a museli bychom asi „zkazit“ desítky misek, než by se to ten druhý naučil. A na to teda trpělivost nemám.
  |
Lidovky.cz: Jak vymýšlíte nové motivy?
To by bylo na dlouhé povídání. Hraje tu roli určitě dlouhodobá praxe, kdy z jednoho objeveného postupu vznikne další. Čím víc postupů znáte, tím víc máte možností a můžete je kombinovat. Někdy mám nápad na dekor (třeba tečkování, které má nekonečné množství možností) a pak si vymyslím, na jaký produkt ho použiju. Někdy mám nápad na produkt – třeba dóza s koženými úchytkami nebo vařečkovník či kvašák a někdy chci vyzkoušet nový materiál a hledám k němu glazury a celé to pasuji dohromady a až později vymýšlím, jaký produkt tímto způsobem vlastně vyrobím. Keramika je hodně zábavná a jako materiál má vlastně nekonečné množství možností. Například jedna a ta samá glazura bude na každé hlíně vypadat úplně jinak. Hlíny se dají různě míchat dohromady atd. A velkou roli v konečném vzhledu produktu také hraje typ výpalu (elektrika, dřevo, plyn, oxidace, redukce, teplota). Prostě do konce života mám co objevovat.
Lidovky.cz: Nově si vaše výrobky mohou zákazníci koupit také přes e-shop. Pravidelně prodáváte také na Farmářských trzích na Náplavce. Je pro vás osobní okamžitá zpětná vazba od zákazníků důležitá?
Vezmu to trochu oklikou. Jsem srdcař. Každou práci jsem brala vážně a dávala do ní spoustu energie. Každou jsem si brala osobně a byla jsem na sebe vcelku přísná. Akorát vedení to ne vždy úplně ocenilo. V jednom případě to byly osobní antipatie a v druhém chtěli pořád víc a víc. Zvykli si, že to jak práci dělám, je standard. To je hrozně nebezpečné. Z toho člověk akorát vyhoří. Teď jsem šťastná, že mou práci hodnotí zákazníci a vzhledem k ohlasu a prodeji je to velmi pozitivní hodnocení. Takže ano, ta okamžitá zpětná vazba je skvělá. A já konečně věnuji energii něčemu svému a neřeším, jestli je náležitě oceněná ze strany vedení. Asi nejradši slyším, když mi někdo po delší době říká, jak tu mnou vyrobenou věc rád používá. Nebo nedávno mi jedna paní řekla, že se vždycky hrozně těší domů, až si dá kávu z mého hrnku. Od začátku jsem chtěla, aby mé věci dělaly lidem ten den příjemnější a veselejší.
Lidovky.cz: Pokud bych si přála vytvořit výrobek na zakázku, je to možné?
V současné době už ne. Když vyrábíme na zakázku, tak se musíme hodně soustředit na to, co a jak to děláme. Každá věc je navíc jiná a časově je to mnohem náročnější a kapacita výroby se tím pádem dost snižuje. Takže jsem se po dlouhém zvážení rozhodla zakázky nepřijímat, protože i tak nějaké máme (na zakázku děláme pro naši dánskou obchodnici). Také mě zakázky omezovaly ve vlastní tvorbě a začínalo to pro mě být velmi nesvobodné a stresující.
Lidovky.cz: Při příchodu do vaší dílny mnohé příchozí možná překvapí vaše fenka cane corso Rozárka. Pokud právě nesedíte u hrnčířského kruhu, co ráda děláte, čemu se věnujete? Jsou to právě i procházky s Rozárkou?
O Rozárčino vybití se víc stará manžel, je to víc jeho pes, i když já si psa taky vždycky přála a splnila si tím svůj sen, ale já bych radši menší a méně konfliktní plemeno. Rozárka je nejmilejší pes na světě, ale ostatní fenky a některé psy prostě nesnese a já musím být pořád ve střehu. K lidem je ale velmi milá, i když tak možná na první pohled a poslech nepůsobí. Je prostě velká a hlasitá a hlídání je její přirozenost. Každopádně já jen málokdy dělám něco jiného než keramiku. Ve volných chvílích sleduji práci ostatních keramiků, uklízím a čančám dílnu a všechno kolem. Já jsem vcelku nudný člověk. K životu nepotřebuju speciální zážitky nebo sportovní výkony. Ráda se jdu dobře najíst, ráda se pořádně vyspím a hodně ráda se scházím s přáteli. Jednou za čas ráda někam odcestuji, abych se pak opravdu ráda zase vrátila.
