Včera jsem rozmlátil auto a vystřílel sto nábojů na živý terč. Dozvěděl jsem se přitom pár věcí: zaprvé boční okna automobilu vybuchují po zásahu baseballovou pálkou ven, nikoliv dovnitř, zadruhé poloautomatická paintballová pistole nemá skoro žádný zpětný ráz a zatřetí při bušení kladivem do kapoty vozu se cítím mnohem hůř než při střelbě na člověka.
Celý tenhle bizarní experiment neproběhl o půlnoci na parkovišti za sídlištní hospodou, ale za denního světla v areálu vrakoviště Autoland pár kilometrů za Prahou. Pětadvacetiletý student herectví na DAMU Radovan Klučka tam odstartoval svůj vysněný projekt, kterému dal název Destruktoterapie. cz. Na vrakoviště sezval pár novinářů a kamarádů, navlékl je do pracovních kombinéz, rozdal jim pálky, kladiva a pistole a nabídl jim „základní menu“.
Terapie bez terapeuta „Za rozbití auta, střelbu na našeho kámoše, co zrovna nemá angažmá, házení nádobí proti zdi a zmlácení fackovacího panáka to v partě lidí vyjde jednoho tak na tři tisíce,“ vysvětlil mi rudolící Klučka, který v divadle zrovna zkouší Ze života hmyzu. „Jenom toho fackovacího panáka jsme museli odložit - ono to fakt bolí, tak mu chceme nejdřív sehnat ochranný oblek.“ Tohle a terapie? Zní to spíš jako splněný sen rozjívených puberťáků. Termín destruktoterapie je skutečně trochu zavádějící. Neprobíhá zde žádná konzultace s psychologem, terapeutický efekt rozbití staré škodovky není potvrzen žádnou studií, nikdo neví, jestli vám pak bude líp, nebo hůř.
„Já nejsem lékař, nabízím jen trochu zábavy,“ říká Klučka. O zábavním trendu, který vznikl před šesti lety ve Španělsku, se poprvé dočetl v bulvárních novinách. Na fotografiích se od té doby objevovaly skupinky lidí, kteří stojí před vyřazenými auty, televizory a pračkami a buší do nich bouracími kladivy. Jmenovalo se to „destructotherapy“. Klučkovi to přišlo jako výborný nápad a za pár měsíců už si sám prokopával čelní sklo vyřazeného automobilu.
Dejte průchod agresi Když jsem si to s ochranným štítem na hlavě a obrovským kladivem v ruce rázoval vrakovištěm k osobáku určenému do šrotu, lemovaly cestu kolem mě trosky vozidel s kapotami rozšklebenými brutálními nárazy. V těchhle autech muselo umřít hodně lidí. K neodbytné myšlence se připojila otázka - kdyby si ti řidiči rozmlátili jedno auto kladivem předtím, než nastoupili do toho svého a dupli na plyn, dávali by si pak větší pozor? Nebo by se zabili v ještě vyšší rychlosti? Zbavíme se frustrace tím, že se z ní vyřveme a vymlátíme, nebo tím jen snížíme její horní hranici pro příště? Jednoznačná odpověď neexistuje, jedno je ale zřejmé. Destruktoterapie má k atavistickému průchodu nahromaděné agrese mnohem blíž než jiné zábavy.
Když si jdete zastřílet na paintball, musíte o vítězství bojovat -uhýbat před projektily, přesouvat se z jednoho krytu do druhého, být ve střehu. Když si skočíte s padákem nebo na bungee jumpingu, pumpuje do vás adrenalin i pocit vlastního ohrožení. Když se posadíte do omláceného auta na vesnických strkačkách nebo v americkém destruction derby, nechcete se nechat převálcovat. Když se jdete porvat na seminář bojového umění Krav Maga, nastoupí proti vám během dne dvacítka různých lidí - a žádný z nich nepůjde k zemi jenom tak. V destruktoterapii prvek ofenzivy a vlastního ohrožení naopak zcela chybí. Auto (kterého mi bylo líto, protože s ním někdo hodně prožil) se nechá rozbít napadrť a nebožák v kombinéze (který mi byl naopak ukradený) komicky prchá v dešti želatinových kapslí.
Je libo Únos, nebo Znásilnění? Bojový sport z vás vytáhne bojovníka. Destruktoterapie je pohodlnější, primárnější a primitivnější - osloví ve vás ničitele. Vedle základní nabídky nabízí její nelicencovaná česká variace ještě „speciální menu pro fajnšmekry“, v němž figurují disciplíny jako Únos, Znásilnění nebo Tři dny Sodomy. Jak přesně bude třeba takové Znásilnění vypadat a kdo se ho ujme, neví v tuto chvíli ani vrchní destruktoterapeut Klučka. Už nyní je mu ale jasné, že na to dokáže sehnat lidi - stejně jako pro Únos, jehož režie by měla vyjít na nějakých šedesát tisíc, nebo Tři dny Sodomy, při nichž by měl klient vydržet tři dny a tři noci v hotelovém pokoji s hromadou prostitutek a pytlem viagry.
„Přijedete k nám jako rozzuřený býk a odjedete klidný jako beránci,“ slibuje webová stránka Destruktoterapie. Moje zkušenost je opačná - přijel jsem v klidu, ale z destrukce jsem byl tak nabuzený, že jsem se musel cestou zpátky stavit za kamarádkou, která umí shiatsu. „Na čem frčíš, prosim tě?“ zeptala se hned ve dveřích. Při povídání o mém zážitku jsme se pak dostali až někam k Mýtu věčného návratu, ve kterém filozof Mircea Eliade poukazoval na cyklický čas, z něhož se v dávných časech odvíjela historie i lidské rituály. K těm rituálům patřilo i ničení. Jenže zatímco tradiční rituály, během nichž člověk rozpoutal chaos, aby pak mohl znovu vystavět řád, měly své jasné místo a čas, dnes nám nic nebrání v tom, abychom si udělali Nový rok každou sobotu a roztřískali si auto kladivem, kdykoliv se nám zamane. Destruktoterapie je aktem této svévole. Těžko říct, jestli je v konečném důsledku dobrá, nebo vlastně velmi zlá. Ve světě oproštěném od tradic a rituálů má ale své nezpochybnitelné místo.
***
Zatímco bojový sport z vás vytáhne bojovníka, destruktoterapie je jednodušší a primárnější -osloví ve vás ničitele.
