Viděno očima ekonoma, bezpochyby ano. Někdejší Československá socialistická republika byla státem s extrémní rolí státu v ekonomice. V míře „tuhosti“ centrálního řízení ekonomiky předstihovala většinu socialistických zemí s výjimkou Severní Koreje, Albánie a Kuby.
Transformace řízená Klausem a ostatními reformního ekonomy - vzpomeňme alespoň Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka, Karla Dybu, Dušana Třísku či Ivana Kočárníka - dokázala během několika málo let udělat z neekonomického režimu poměrně slušně fungující středněpříjmovou ekonomiku. Podařilo se přeorientovat export z bývalých socialistických zemí na Západ.
Podařilo se udržet relativně stabilní měnu; česká inflace byla podstatně menší ve srovnání s Polskem, Maďarskem, o zemích bývalého SSSR stižených hyperinflací ani nemluvě. Podařilo se nastolit konvertibilitu koruny a založit nezávislou centrální banku - Češi získali namísto „náhražkové“ měkké socialistické měny poprvé od dob první republiky zdravé peníze. Abychom nezapomněli, podstatně se zlepšilo i životní prostředí.
Především se však podařilo odmítnout všechny bláhové iluze o „třetích cestách“ mezi tržním a plánovaným hospodářstvím. Málokdo si uvědomuje, jaké náklady a zklamání jsme si ušetřili budováním kapitalismu bez přívlastků. Klausův projev může leckomu znít jako sebechvála - avšak oprávněná sebechvála. Některé reformní kroky nicméně byly a doposud jsou kontroverzní, ať už oprávněně, či nikoli.
Třeba tolik kritizovaný „vekslácký“ kurs české koruny. Tento krok mnoho lidí popudil, protože černý trh s cizími měnami mnozí pokládali za „nemorální“ - a tak se i dívali na kurs koruny k německé marce v poměru 18:1. Česká měna byla levná a Češi si tehdy připadali okradení.
Ve skutečnosti „vekslácký“ kurs jen nemilosrdně odhalil hloubku mizérie, do níž zabředl socialismus. Nespokojenci by si měli uvědomit, že počáteční devalvace koruny zachránila českou ekonomiku před osudem nových spolkových zemí. Obyvatelé bývalého východního Německa byli nadšeni, když se podařilo prosadit výměnu měkké východní marky za tvrdou západní v poměru jedna ku jedné. Východní Němci byli najednou bohatí a Češi jim záviděli.
Leč zákony nabídky a poptávky nelze ošidit politickým rozhodnutím. Mzdy v bývalé NDR prakticky přes noc reálně vzrostly natolik, že socialistické kombináty totálně ztratily konkurenceschopnost. Následoval propad ekonomiky a trvale vysoká nezaměstnanost, která neklesá ani patnáct let po sjednocení Německa.
Jiným kontroverzním tématem byla kuponová privatizace. Zde je nutno položit otázku, jak by privatizace vypadala, kdyby zvítězila Zemanova fantaskní vize zaměstnaneckých akcií. Byli by zaměstnanci lepšími akcionáři než držitelé investičních kuponů? Hádejte, můžete jednou. Nikde na světě nepředstavují zaměstnanecké akcie hlavní typ vlastnictví podniků. A nikde na světě zaměstnanci podniky neřídí.
Co lze reformátorům vytknout, je ledabylý postoj vůči kapitálovému trhu. Ten lze vysvětlit tím, že reformní ekonomové se kapitálovými trhy příliš nezabývali. V bývalé ČSSR bylo možné aplikovat například některé prvky monetarismu, který byl proto studován poměrně pečlivě. Ale kapitálové trhy? V této oblasti zde odborníci scházeli. A bylo to bohužel znát. Období po ukončení kuponové privatizace se reformátorům nepodařilo. Na neregulovaném kapitálovém trhu se děly ošklivé věci.
Důvěra v reformy utrpěla. Lidé začali mít pocit, že vláda straní nepoctivcům. Ve skutečnosti nešlo o úmysl, nýbrž o pouhou nedůslednost. Veřejnost však ovládla pověstná „blbá nálada“ a v roce 1997 následovala výměna hlavní vládnoucí strany. Přes všechny dílčí výhrady reformátoři uspěli velmi dobře. Výsledkem jejich činnosti nebyla spálená země, nýbrž ekonomika připravená pro fázi robustního hospodářského růstu.
Transformace řízená Klausem a ostatními reformního ekonomy - vzpomeňme alespoň Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka, Karla Dybu, Dušana Třísku či Ivana Kočárníka - dokázala během několika málo let udělat z neekonomického režimu poměrně slušně fungující středněpříjmovou ekonomiku. Podařilo se přeorientovat export z bývalých socialistických zemí na Západ.
Podařilo se udržet relativně stabilní měnu; česká inflace byla podstatně menší ve srovnání s Polskem, Maďarskem, o zemích bývalého SSSR stižených hyperinflací ani nemluvě. Podařilo se nastolit konvertibilitu koruny a založit nezávislou centrální banku - Češi získali namísto „náhražkové“ měkké socialistické měny poprvé od dob první republiky zdravé peníze. Abychom nezapomněli, podstatně se zlepšilo i životní prostředí.
Především se však podařilo odmítnout všechny bláhové iluze o „třetích cestách“ mezi tržním a plánovaným hospodářstvím. Málokdo si uvědomuje, jaké náklady a zklamání jsme si ušetřili budováním kapitalismu bez přívlastků. Klausův projev může leckomu znít jako sebechvála - avšak oprávněná sebechvála. Některé reformní kroky nicméně byly a doposud jsou kontroverzní, ať už oprávněně, či nikoli.
Třeba tolik kritizovaný „vekslácký“ kurs české koruny. Tento krok mnoho lidí popudil, protože černý trh s cizími měnami mnozí pokládali za „nemorální“ - a tak se i dívali na kurs koruny k německé marce v poměru 18:1. Česká měna byla levná a Češi si tehdy připadali okradení.
Ve skutečnosti „vekslácký“ kurs jen nemilosrdně odhalil hloubku mizérie, do níž zabředl socialismus. Nespokojenci by si měli uvědomit, že počáteční devalvace koruny zachránila českou ekonomiku před osudem nových spolkových zemí. Obyvatelé bývalého východního Německa byli nadšeni, když se podařilo prosadit výměnu měkké východní marky za tvrdou západní v poměru jedna ku jedné. Východní Němci byli najednou bohatí a Češi jim záviděli.
Leč zákony nabídky a poptávky nelze ošidit politickým rozhodnutím. Mzdy v bývalé NDR prakticky přes noc reálně vzrostly natolik, že socialistické kombináty totálně ztratily konkurenceschopnost. Následoval propad ekonomiky a trvale vysoká nezaměstnanost, která neklesá ani patnáct let po sjednocení Německa.
Jiným kontroverzním tématem byla kuponová privatizace. Zde je nutno položit otázku, jak by privatizace vypadala, kdyby zvítězila Zemanova fantaskní vize zaměstnaneckých akcií. Byli by zaměstnanci lepšími akcionáři než držitelé investičních kuponů? Hádejte, můžete jednou. Nikde na světě nepředstavují zaměstnanecké akcie hlavní typ vlastnictví podniků. A nikde na světě zaměstnanci podniky neřídí.
Co lze reformátorům vytknout, je ledabylý postoj vůči kapitálovému trhu. Ten lze vysvětlit tím, že reformní ekonomové se kapitálovými trhy příliš nezabývali. V bývalé ČSSR bylo možné aplikovat například některé prvky monetarismu, který byl proto studován poměrně pečlivě. Ale kapitálové trhy? V této oblasti zde odborníci scházeli. A bylo to bohužel znát. Období po ukončení kuponové privatizace se reformátorům nepodařilo. Na neregulovaném kapitálovém trhu se děly ošklivé věci.
Důvěra v reformy utrpěla. Lidé začali mít pocit, že vláda straní nepoctivcům. Ve skutečnosti nešlo o úmysl, nýbrž o pouhou nedůslednost. Veřejnost však ovládla pověstná „blbá nálada“ a v roce 1997 následovala výměna hlavní vládnoucí strany. Přes všechny dílčí výhrady reformátoři uspěli velmi dobře. Výsledkem jejich činnosti nebyla spálená země, nýbrž ekonomika připravená pro fázi robustního hospodářského růstu.
