Hudební média, obzvlášť ta britská, už řadu let připomínají televizní Večerníček. Jezdí sem a tam, bez cíle a bez řidítek mezi hvězdami, hvězdičkami a prázdnem a rozhazují okolo sebe obrazy a příběhy hrdinů z pohádek pro dospívající.
Hrdiny let 2006 a 2007 byli londýnští Klaxons, kapela, jež podle hudebního magazínu NME přinesla nový hudební styl, který redaktoři nazvali New Rave. Ten název lákal na divoké počátky taneční hudby na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, na pololegální "rave parties", kde duněl non stop od soumraku do úsvitu a od úsvitu do dalšího soumraku opojně jednotvárný rytmus obalený do spirál "jedovatých" elektronických zvuků. Nabízel nostalgii po dobách, kdy se ještě věřilo, že hudba něco změní (například proto, že rytmus rave měl mít údajně stejnou frekvenci jako srdeční tep lidského embrya, což prý mělo zaručit, že se účastník rave party protancuje do hluboké meditace a smíření se svým prenatálním já), a stesk po vzrušení ze skutečné revolty – v počátcích taneční hudby v Británii podobné akce velmi často a velmi nevybíravým způsobem zakončovala policejní zásahovka.
Ale ze starého rave zůstala v novém stylu opravdu jen vzpomínka, pár povědomých elektronických zvuků, občas strojově dynamický, agresivní rytmus a hordy fanoušků, kteří na koncertech skupiny mávali nad hlavou svítícími plastovými tyčinkami jako jejich předchůdci na rave večírcích před dvaceti lety. Ale jinak hudba Klaxons připomínala jednou postupy postpunkových kapel jako Joy Division, jindy jejich novovlnných následovníků a byly v ní k nalezení i tradiční prvky indie rocku. Oproti nim ovšem dosahovala až popové melodičnosti, především v roztomile se proplétajících vokálních linkách. Popovou bezstarostnost a rockerskou bezprostřednost v textech konfrontovali učenými odkazy na Thomase Pynchona, Williama Burroughse, a dokonce Homéra. Konečně, původně se jmenovali Klaxons (Not Centaurs), podle pasáže z Marinettiho futuristického manifestu.
Bylo to tedy šťastné spojení hudby pro tanečníky i posluchače, rebely i nerebely, univerzitní studenty i učňovskou mládež, fajnšmekry i nenáročné konzumenty pop music. Téměř dokonalý produkt. Navíc se kolem New Rave rychle rozrostla celá estetická subkultura grafického designu a módy, takže bylo možné prodávat víc než jen hudbu.
Sláva po patnácti minutách
V lednu 2007 vydali tehdy už slavní Klaxons své debutové album Myths of the Near Future, které rychle vylétlo na druhé místo hitparády nejprodávanějších alb v Británii a sebralo i prestižní ocenění Mercury Prize za nejlepší album roku 2007.
Ovšem navzdory úspěchu na pultech i u kritiky vše nasvědčovalo tomu, že Klaxons zůstanou jen další sezonní senzací. Skupina byla při přebírání cen stará sotva dva roky a poskládaná z velmi nezkušených muzikantů, což prý bylo bolestně slyšet při tehdejších živých vystoupeních. Když přišli za svojí vydavatelskou firmou s materiálem na novou desku, byli vyhozeni s tím, že to je nepoužitelné, a ať se prý zavřou do zkušebny a skládají dál. Kapela trochu bolestivě dospívala na očích veřejnosti a bylo otázkou, za jak dlouho to veřejnost přestane bavit. V případě Klaxons sláva předběhla hudbu a nebyl důvod, proč by na ni teď počkala. Hudební magazín NME v roce 2008 prohlásil, že "New Rave je mrtvý".
Skupina kupodivu projevila neobyčejnou pokoru a disciplínu. Kdo ji viděl letos v létě na slovenském festivalu Pohoda, může potvrdit, že na pódiu stáli sehraní a suverénní hudebníci. A hlavně v době, kdy kapely od velkých vydavatelství spíše utíkají a vydávají si svoje nahrávky sami, se Klaxons nechají "buzerovat" a své skladby tak dlouho poslušně přepisují, dokud není jejich vydavatelství spokojeno.
Výsledek přišel na konci srpna, po třech a půl letech.
Album Surfing the Void produkoval Ross Robinson, který je známý spíš prací na albech amerických nu-metalových drsňáků jako Slipknot nebo Korn, ale to v případě Klaxons evidentně nevadilo, naopak, spíš se jeho zkušenosti s organizací hlasitého zvukového chaosu pozitivně podepsaly na přehlednosti celkem komplikovaného soužití ornamentálního vícehlasého zpěvu, zvláštně klopýtavého rytmu bicích a agresivních vrstev elektrické kytary a syntetických zvuků zkreslených různými prostorovými efekty a ozvěnami. Jednotlivé skladby tak mají zvnějšku ladné linie popového písničky, ale uvnitř jako kdyby zůstával tísnivý, vydýchaný vzduch a úlomky snů, které se nám zdály, ještě si je dokážeme vybavit, ale nedokážeme (ani nechceme) pro ně hledat nějaký smysl.
Totéž platí pro texty, které jsou jako zmatené kázání nějakého ezoterického gurua, který zešílel, nebo jako příručka new age a sci-fi literatura zpracovaná burroughsovskou "metodou střihu". Ale "hlášky" o ozvěnách z jiných světů a mystickém prozření se do kytarového chaosu efektně hodí – u nás tuto polohu dovedl k dokonalosti (nebo ad absurdum) jistý Svatý Vincent.
Nové album Klaxons v zásadě navazuje na svého předchůdce, znovu se podobá hrdinovi Kubrickova zfilmování Mechanického pomeranče: je v něm snaha být zároveň chuligánem i milovníkem "vysokého" umění a trocha módní manýry. Jeho zvuk je efektní jako interiér kavárny Korova.
A stojí přesně na hranici, kde to ještě lze všechno přijímat jako osobitý styl, a ne jako známku toho, že se kapela začíná opakovat. Příští album už bude muset být jiné.
