Těžko říct, jestli je to kvůli masivní privatizaci bytů od devadesátých let hlavně na bytových sídlištích, nebo dekády starému zvyku postavit si vlastní dům, ale Češi nejsou bydlení v nájmu moc nakloněni. Mnohem méně než sousední Němci, Rakušané, ale i Britové, Italové či třeba Slovinci. Pronajímaných bytů je jen necelý milion z celkového počtu více než čtyř milionů, počítaje v to i rodinné domky.
Naopak brát si hypotéku je v Česku móda, která dnes dělá trochu těžkou hlavu ekonomům a centrálním bankéřům. O úvěry na bydlení – a to i na nemovitosti pořizované jako investice – je takový zájem, že ho musí centrální banka brzdit. Všichni si ještě pamatujeme, že právě přehřátý realitní trh odpálil v USA poslední finanční krizi.
Jestli to bude znamenat renesanci nájemního bydlení, uvidíme, důležité je ale si uvědomit, že nebydlet ve svém je pro mnoho lidí racionální volba. Pro ty, kdo se hned nechtějí usadit a zakládat rodinu, pro ty, kdo dávají třeba přednost flexibilitě v zaměstnání či vztazích nebo si chtějí chvíli užít bydlení v centru města v lokalitě, která je na pořízení finančně nedostupná.
Budou-li se stavět nájemní činžáky nebo třeba znovu vznikat družstva, je ale vlastně vedlejší. Důležité je, aby se opět začalo stavět a s tím se zvětšila nabídka na trhu. Počet nových bytů totiž zatím od krize nijak neroste, a ceny proto stále stoupají.
