Zkratku z anglického „single income, no kids“ (neboli jeden příjem, žádné děti) zviditelnilo loni v listopadu sdružení evropských charit, které poukázalo na problém chudých mladých po celé Evropě. V Česku ale především zapadá do rozšířené představy rodičů a prarodičů, že dnešní dvacátníci a třicátníci „roupama nevědí co by“. Mohou cestovat a pracovat kdekoliv na světě, mají příležitosti, o kterých se za komunismu ani nesnilo, a přesto se jim prý nechce nic dělat, degenerují všemi „těmi internety“ a mladí chlapi snad už ani nejsou pořádní chlapi.
KLESLA: Eurohorákyně. Spor o šéfa Evropské komise ukazuje dvojakost EU |
Jsme tedy ztracená generace? Je pravda, že u nás nenajdeme tři z deseti mladých na hranici chudoby, jako je průměr EU, ani nemáme dvoucifernou nezaměstnanost absolventů jako v jižních zemích. Průměrný věk prvorodiček roste a některé páry děti nechtějí vůbec. Dokonce – ó, hrůzo – si ani nespoří na vlastní bydlení a jako hřích největší odmítají hypotéku a rádi bydlí v nájmu! Mnozí se 28 let po revoluci skutečně neohlíží, jaké možnosti byly v dobách, které pamatujeme málo, nebo vůbec.
Je potřeba se ale hlavně ptát, jestli mají opravdu všichni mladí takové podmínky, aby si rodinu a děti mohli dovolit, pokud chtějí. Není všechno nevděk mládí k přízni osudu, také v Česku s prakticky nulovou nezaměstnaností má řada i vysokoškolsky vzdělaných lidí tak nízké příjmy, že buď nebudou dělat práci v oboru, který léta studovali, nebo nebudou mít ani ve dvou na vlastní bydlení. Třeba začínající učitelé nebo lékaři před atestací s desetinovými úvazky. Některé mladé dámy ve špičkových povoláních si nemohou dovolit děti třeba proto, že dřou do nocí v očekávání advokátních zkoušek. Jako skutečně „ztracenou generaci“ pojmenovala spisovatelka Gertrude Steinová přeživší první světové války. Příležitost dokázat v takové situaci, jací jsme chlapi, jsme zaplaťpánbůh nedostali. Neznamená to ale, že se máme všichni blahobytně.
