František Cubr se narodil v roce 1911, byl tedy příslušníkem silné generace architektů, k níž patřili také Karel Janů, Jiří Voženílek, Jiří Štursa, Antonín Tenzer, Richard Ferdinand Podzemný či Kamil Ossendorf. Ač absolvent pražské techniky, zajímal se i o navrhování interiérů, nábytku, výstavních expozic a o knižní grafiku.
Coby začínající architekt se spolu s Vítem Obrtelem a Zdeňkem Hölzelem podílel na návrhu bytového domu s obchody na nároží Žitné a Štěpánské ulice, který patří k významným ukázkám pozdního funkcionalismu v pražské architektuře.
V roce 1937 založil společný ateliér se svým starším kolegou Zdeňkem Pokorným (1909–1984). Spolupracovali s Baťovou firmou a podíleli se na návrhu interiérů pavilonu Československé republiky, který navrhl Kamil Roškot pro světovou výstavu v New Yorku roku 1939 (dokončen byl manifestačně až po březnové nacistické okupaci). Právě tamměl Cubr příležitost rozvinout některé principy, jež později uplatnil i na své nejvýznamnější realizaci, československém pavilonu a restauraci na světové výstavě Expo 1958 v Bruselu.
Od funkcionalismu k sorele a zpět
K té došlo ovšem za zcela jiných podmínek. Po komunistickém puči v roce 1948 byli architekti přinuceni dle sovětského vzoru pracovat ve velkých projektových ústavech a především navrhovat v jediném předepsaném stylu – tzv. sorele (oficiální název byl socialistický realismus v architektuře, lidově Stalinovo baroko). Ta vycházela z teorií Stalinova maršála A. A. Ždanova, jehož základní ideou bylo, že umění musí být srozumitelné pracujícímu lidu.
Bruselský pavilon, přenesený na Výstaviště v Bubenči, bohužel zničil požár.
Funkcionalismus – ač prosazovaný především levicovou meziválečnou avantgardou – byl novodobými doktrináři v čele s někdejším avantgardistou Jiřím Krohou označen za imperialistický kosmopolitní styl a ti, kdo ho chtěli dále prosazovat, byli pronásledováni a označeni za ideové nepřátele. Architekti, kteří předtím provedli tzv. soudružskou sebekritiku, v níž svou předválečnou tvorbu v ní označili za omyl, začali navrhovat podivné stavby dle sovětského vzoru, inspirované klasicismem a historismem a náležitě dekorované freskami a sgrafity s budovatelskou tematikou.
Éra, která postavila moderní architekturu na hlavu, naštěstí netrvala dlouho. Po Stalinově smrti a jeho dodatečné obžalobě z pěstování kultu osobnosti přišla na sklonku neblahých 50. let šance, jak se z nenáviděné sorely vymanit: bylo třeba postavit reprezentativní pavilon na bruselské světové výstavě.
V soutěži, která proběhla již v roce 1956, zvítězil návrh trojice projektantů – vedle Cubra a Pokorného byl členem týmu i zkušený Josef Hrubý (1906–1988), spoluautor funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť v Praze na Poříčí (1938–1939; s Josefem Kittrichem). Jejich pavilon a restaurace znamenaly návrat do kontextu evropské moderny. Subtilní ocelová konstrukce, prosklené partie, ploché střechy i plášť z drobné skleněné mozaiky patřily k nejlepším stavbám na výstavě a právem získaly hlavní cenu, mimo jiné i za nápaditou instalaci, na níž se podíleli naši nejvýznamnější umělci i příslušníci nastupující generace.
Montreal a studentské koleje
Mezi papaláši v Praze však nečekaný úspěch vyvolal rozpaky. Výtvarně krásná kniha o bruselském Expu, navržená v nadčasovém designu právě Cubrem, směla vyjít až v roce 1961 a jen s tendenčními texty spolutvůrce úspěchu scenáristy Jindřicha Santara. De facto to však byl konec stalinské éry a inspirace pro ostatní. Stejný tým pak navrhl i interiéry veleúspěšné Radokovy Laterny magiky v paláci Adria a též expozici pro náš pavilon na světové výstavě v Montrealu 1967 (vlastní pavilon navrhli architekti Karel Řepa a Vladimír Pýcha).
Funkcionalistické průčelí domu v Žitné ulici.
V té době už ovšem byl František Cubr považován za klasika. Ovlivněn tvorbou italského vizionáře Carla Scarpy projektoval v letech 1963–1964 s Hrubým novou obrazárnu Pražského hradu (obětoval přitom ovšem cenné předchozí úpravy Plečnikovy a Rothmayerovy) a adaptoval s velkou invencí jiřský klášter pro stálou expozici středověkého umění a baroka (s Josefem Pilařem a Zdeňkou Novákovou, 1963–1976). Méně známou, ale rovněž kvalitní prací Cubrova týmu je studentské městečko na Strahově, sloužící zároveň jako zázemí spartakiád.
Cubr byl též spoluautorem zajímavé brutalistní budovy čs. ambasády v Aténách a telekomunikační centrály v Olšanské ulici na Žižkově. Významná byla i Cubrova pedagogická činnost. Působil jako profesor na pražské technice a po smrti Jaroslava Fragnera se stal jeho nástupcem na AVU, kde vychoval řadu významných architektů. Zemřel v roce 1976. Zájemci o jeho tvorbu naleznou vše podstatné ve zmíněné publikaci.
