Před 275 lety shořel v ohni Voltairův první „globalizační“ spis
Papyrus i papír hoří až lákavě dobře. A tak už roku 411 př. n.l. hořely v Aténách spisy řeckého filozofa Protagora z Abdér. Za císaře Caliguly v počátku našeho letopočtu potkal stejný osud díla Vergiliova a Tita Livia. Diocletianus zase nechal spálit 30 000 svitků knihovny v palestinské Caesarei, považuje je za křesťanské.
V roce 642 vstoupili do Alexandrie Arabové. Tamější knihovna, největší ve starověku, sice už zažila několik decimací, stále však shromažďovala až statisíce jedinečných rukopisů.
„Co s nimi?“ zeptal se velitel svého vládce, mocného chalífy Omara.
„Pokud to, co v knihách stojí, souhlasí s naší Božskou knihou (Koránem), nejsou tyto knihy potřeba. Pokud nesouhlasí, jsou nežádoucí. Proto je znič!“
Vzácné svitky prý vydržely šest měsíců vytápět čtyři tisíce městských lázní.
Na svatého Jana (24. června) bývalo zvykem zapalovat slavnostní hranice. Roku 1527 medici z univerzity v Basileji postavili jednu obzvlášť vydatnou. Sotva se rozhořela, jeden z profesorů, známý lékařský buřič a reformátor Paracelsus, kterého dráždilo papouškování přes tisíc let starých mouder antických lékařů, začal metat do plamenů zastaralé folianty, mezi nimi i bibli tehdejší medicíny – Avicennův Kánon lékařství. „Co jsem z vás měl, nechť pohltí oheň, aby všechno neštěstí prchlo do vzduchu, aby vaše hadí plémě a jed zahynuly, aby se monarchie (zřejmě míněna říše medicíny) vyčistila!“
V roce 1553 byl španělský lékař a teolog Miguel Serveto v Kalvínově Ženevě přikován k centrálnímu kůlu velké hranice. Poté ho pochopové ještě několikrát omotali provazem, za který nacpali jeho knihu Obnova křesťanství a další spisy. Na hlavu mu nasadili „trnovou korunu“ – věnec z listí napuštěného sírou. Vše bylo naaranžováno tak, aby oběť co nejvíc trpěla. Vskutku: trvalo třicet nekonečných minut, než v plamenech kvílející učenec ztratil vědomí.
„Je pravděpodobné, že by podnítil uvolněnost myšlení, nesmírně nebezpečnou pro náboženství a občanský pořádek, pročež se odsuzuje ke zmrskání a spálení katem.“ Přibližně takto zase zněl závěr rozhodnutí pařížské radnice z 10. června 1734. Odsouzeným byl útlý svazek s titulem Filozofické listy o Angličanech. Jeho autor, známý francouzský osvícenec a literát Voltaire, předtím skoro tři roky pobýval v Anglii.
Když zážitky z ostrovů jaksepatří intelektuálně strávil a promyslel, předložil svým krajanům vtipnou a výstižnou charakteristiku jejich odvěkého mocenského rivala coby „intelektuálního a strachu prostého národa“. Za jeho hlavní přednosti pak považoval kupříkladu parlament, kvakerství, očkování proti neštovicím (nebyla to ale ještě dnešní vakcinace), dál třeba ovzduší tolerance či existenci vlivných jedinců podporujících učenost; v neposlední řadě pak vyzdvihl fyziku a optiku Isaaka Newtona (tvůrce první teorie gravitace), sice pouhého učence, avšak „pohřbeného jako král, který přinášel prospěch svým poddaným“.
Voltaira jeho pobyt za Kanálem přesvědčil, že národy se mohou navzájem obohacovat a sdílet výhody svých civilizací. Ne tak ctihodné Pařížany, a tak svého druhu první manifest globalizace skončil neslavně.
Zatím (doufejme!) naposledy: V květnu 1933 nacisté v Berlíně spálili přes 20 000 knih „neárijských“ či jinak závadných autorů. Včetně dávno zvěčnělého básníka Heinricha Heineho, autora výroku: „Kde jsou páleny knihy, upaluje se nakonec i člověk.“
