Snažil se šířit vzdělanost, a přitom ničil knihy. Pomáhal udržet a kultivovat češtinu a přitom platí za nepřítele jazyka. Antonín Koniáš. Jméno, které se stalo symbolem. Je to už 250 let, co zemřel, přesto se zas jeho jméno prohání titulními stránkami novin.
* LN Proč se u nás vlastně stala synonymem temna právě postava Antonína Koniáše. Komu nebo čemu za to vděčíme?
Martin Putna: Upřímně řečeno, myslel jsem, že budeme mluvit spíš o současné situaci společenské, v níž je Koniášovo jméno házeno sem a tam. Takto to vypadá, že jsme zase skočili Václavu Klausovi na špek: Klaus něco vypustí a všichni to začnou rozebírat. Problém k diskusi není Koniáš, ale Klaus a jeho nyní již zřetelné napojení na ultrapravici. A ta je samozřejmě mistryní v manipulaci s historií. Vlajka ze třicátých let je takových manipulací plná.
Peter Morée: Mimochodem Koniáš samozřejmě podle našich norem nebyl tolerantní liberální demokrat. Takže lze říci, že k němu vlastně má daleko blíž Václav Klaus než Tomáš Halík.
Ivana Čornejová: Docela s kolegou Putnou souhlasím. I když samozřejmě cítím bezmála jako svou profesní povinnost „osvětlit“ něco o skutečném Antonínu Koniášovi, protože toto příjmení se dávno stalo nadávkou. A nemyslím si přitom, že by pan prezident a obecně lidé věděli nebo spíše toužili vědět, kdo to historický Koniáš byl.
* LN Zrovna proto ale považujeme za zajímavé věnovat dnešní Salon právě téhle historické postavě. A také tomu, jak a proč ji dnes vlastně vnímáme.
Martin Putna: Budiž, vaše volba.
Ivana Čornejová: Inu, Antonín Koniáš byl velmi horlivým misionářem a při misiích pobral (a také zapálil) množství nekatolických knih. A to kolem poloviny 18. století, kdy takové nadměrná horlivost nebyla chválena ani římským jezuitským generálem. A za to, že se stal symbolem „temna“, vděčíme jednak tomu, že je autorem tištěného soupisu „závadných“ knih -proslulé příručky Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající. Hlavně se ale stal negativní postavou v románu Temno Aloise Jiráska a jeho velmi negativní obraz byl vytvořen i jinými autory 19. století. Tato tradice pak úspěšně pokračuje až do dnešní doby.
Jan Regner: Jako jezuita chci sebekriticky přiznat, že Koniáš spolu s některými dalšími členy řádu byli opravdu přespříliš horliví ve vymítání všeho, co pokládali za škodlivé. Ostatně vysloužili si za to kritiku i od svých spolubratří. Přesto mám za to, že se Koniášovi křivdí.
Souhlasím s názorem, že psí hlavu mu nasadil hlavně Jirásek ve svém Temnu. K dokreslení démonickému obrazu pak přispěla i filmová adaptace režiséra Karla Steklého z roku 1950. Ta se stala opravdu působivou komunistickou agitkou. Při hodinách dějin se dětem navíc po dlouhá léta vtloukalo do hlavy, že období rekatolizace bylo obdobím temna a násilné germanizace, což je holý nesmysl. Přesto se to omílalo tak důsledně, že tomu, kdo si to musel chtě nechtě vyslechnout, v hlavě nakonec opravdu temno zůstalo. Obávám se, že mnozí starší pedagogové šíří tyto bludy ve školách dodnes.
Peter Morée: Zajímavé je, že v evangelické literatuře slouží Koniáš především jako šifra, která má dokázat, že po Bílé hoře evangelíci zástupně trpěli za celý český národ. Tedy že evangelíci přes svou nepočetnost tvoří elitu. V tomto výkladu se pak zdůrazňuje, že osud českého národa se rovná osudu evangelíků. Toto paradigma je přítomno dodnes mezi evangelíky, v některých menšinových kruzích až velmi silně, u většiny spíše latentně.
* LN Co dnes o Koniášovi vlastně víme? Přinesly poslední výzkumy nějaké nové informace, které dříve nebyly k dispozici? Něco, co dokáže zásadním způsobem pohled na Koniáše korigovat?
Ivana Čornejová: Možno říci, že o Koniášovi víme skutečně mnoho, výzkumy, především za posledních 20 let, odkryly velké množství nových informací. Za což vděčíme hlavně přístupu do centrálního jezuitského archivu v Římě - Archivum Romanum Societatis Iesu. Největší zásluhy za poznání Koniášova života a díla patří bohemistovi Alexandru Stichovi, který již bohužel zemřel. A pak také Martinu Svatošovi. Jan Regner: Právě historik Martin Svatoš poukázal na to, že Koniáš byl poměrně slušným literátem a psal nejen česky, ale i německy a latinsky. Byl člověkem, který duchovní hodnoty stavěl vysoko nad vlastní pohodlí a prospěch. Pomáhal lidem v nouzi i za cenu vlastního strádání. Co se týče pálení knih, jeho jednání lze pochopit, jen když se pokusíme vcítit do doby, ve které žil. Svatoš v této souvislosti připomíná, že i husité vypalovali kláštery, zabíjeli řeholníky a pálili knihovny plné vzácných rukopisů, často i s knihovníky.
Peter Morée: Tyto nové poznatky rozbourávají škatulkové představy. Vyplývá z nich silné programové přesvědčení jezuitů o úkolu vést církev i společnost v křesťanském duchu. Jejich motivací tedy nebylo mýcení hereze, ale šíření křesťanské kultury. Do té v jejich pojetí nepatřily některé jevy, například „nebezpečné“ čí „zavádějící“ knihy.
Je ale spravedlivé dodat, že podobné příběhy známe i na straně reformačních křesťanů. Nemá velký význam morálně se nad tím pohoršovat, jen by to svědčilo o nepochopení našeho vlastního počínání. V křesťanské - tedy západní - kultuře je silně zakódováno povědomí o nenahraditelném civilizačním poslání. Většinou nám to dochází teprve tehdy, když se protější alternativní pohled dokáže dostatečně silně ozvat.
* LN Byl Koniáš ve své době něčím specifický? Čněl? Nebo se stal symbolem víceméně náhodou?
Jan Regner: Myslím, že svým přemrštěným a upjatým postojem přece jen Koniáš čněl nad jinými jezuity. Ti se ho také nejednou snažili mírnit. Nechci jeho přestřelky bagatelizovat, ale je dobré si uvědomit, že velká část knih, které spálil, byl obyčejný brak. Řadu z nich zabavil, ale neničil, jen je odevzdal katolické vrchnosti nebo cenzuroval, například tak, že některé pasáže začernil. Je pravda, že i tak mnohé spisy vlastně vážně znehodnotil. K jeho zásluhám ale přičtěme to, že obvykle se snažil zachovat od každé knihy, kterou se rozhodl prohnat teatrálně komínem, aspoň jeden exemplář. Bohužel však mezi zabavenými svazky nechyběly náboženské spisy, sepsané bratry evangelíky, buď Koniášovými současníky, nebo i autory ze starší předbělohorské doby. A to jistě z dnešního pohledu ekumenické tolerance nelze hájit.
Ivana Čornejová: Já bych naopak řekla, že Koniáš nebyl specifickou osobností vůbec, byl skutečně horlivým misionářem, ale takoví byli i jiní, nejen v katolické církvi. Seznamy zakázaných knih byly sestavovány ve všech křesťanských církvích a užívány byly až hluboko do 20. století. A budiž řečeno, že „nevhodné“ knihy byly páleny nejen z nařízení církví. Za Koniášovu proslulost může opravdu 19. století - na jedné straně zmíněnými negativními názory, které nalézaly ohlas ve společnosti hledající cestu „Pryč od Říma“, na druhé straně z katolického tábora nešťastnou obranou typu, že Koniáš nespálil 60 tisíc knih, ale „jen“ 30 tisíc.
* LN Jedna z interpretací se pokouší popsat vztah společnosti ke Koniášovi pomocí teze, podle níž se stal personifikací všeho zlého prostě proto, že Češi mají specificky uctivý vztah ke knihám. Souhlasili byste, nebo je to mýtus, kterým si rádi přiživujeme romanticky lichotivou představu?
Ivana Čornejová: To není mýtus, to je blbost.
Jan Regner: Ani já si nemyslím, že bychom byli ke knihám nějak zvlášť uctiví. Ostatně svědčí o tom i fakt, že se v našich zemích ničily v různých dobách a z různých ideologických důvodů. V poslední době jich lehla popelem pěkná řádka při likvidaci klášterů v roce 1950. Navždy zmizely vzácné rukopisy a jiné umělecké památky nedozírné hodnoty. Například při Akci K se komunistům během jediné noci podařilo zničit více knih než jezuitům během 450 let působení v českých zemích.
Peter Morée: Já bych řekl, že taková interpretace vyznívá docela ironicky v době, kdy mluvíme o zvýšení DPH na knihy...
* LN Nevykazují poslední práce o Koniášovi opačný extrém, než který panoval v jeho vnímání někdy od osvícenství -tedy snahu za každou cenu „vyrovnat“ jeho obraz, potažmo obraz Tovaryšstva Ježíšova jako celku?
Ivana Čornejová: Rozhodně ne. Pochopitelně každý autor je zaujatý pro své téma, ale například právě výše zmínění vědci jsou vzorem badatelské věrohodnosti. Díky nim alespoň ti, co se chtěli dozvědět něco o činech historické postavy, pochopili, že Koniáš byl také autorem knih psaných kvalitní češtinou.
Jan Regner: Tady bych naopak řekl, že medvědí službu prokázal Jiří Bílý. Práce podepsaná jeho jménem „Jezuita Antonín Koniáš: osobnost a doba“ se pouští do prvoplánové apologie. Navíc se ukázalo, že jde o plagiát a tento spis pochází od jiného staršího autora. Tuhle „velkou vědeckou loupež“ odhalil právě historik Martin Svatoš.
Peter Morée: Ono každé období má svůj vlastní výklad dějin, pomocí kterého se reflektuje. V praxi se to projevuje i tak, že se vracíme k těm postavám, které byly v předchozím období považovány nějakým způsobem za klíčové. A tak píšeme znovu o Husovi, o Koniášovi, o Habsburcích...
Martin Putna: Abych řekl pravdu, mě spíš děsí, že se ke Koniášovi hlásí ta současná ultrapravice coby ke svému náboženskému vzoru. Kdyby to byla jen taková veselá provokace, pak proč ne. Sám jsem se kdysi účastnil „akce Koniáš“, kdy jsme na Bílé hoře pálili knihy a zpívali o mukách pekelných. Ale to byla legrace, to byla performance. Kdežto ti současní čeští ultras to myslí bohužel vážně. Netolerance, násilí, vnucování údajné jediné pravdy, uniformizace společnosti - to se jim líbí, to opravdu chtějí.
* LN Je akceptovatelné použít slovo Koniáš ve veřejné diskusi jako nadávku? Je to intelektuální handicap, nebo je to prostě přijatelné použití symbolu?
Ivana Čornejová: Mám za to, že je to pouhý automatismus pro označení kulturního barbara. Stejně tak stále zůstávají jezuité symbolem proradnosti a perfidnosti. Alespoň pražská městská knihovna se ale přihlásila v pozitivním smyslu ke Koniášovi jako „zakladateli“ bibliografických soupisů, když nazvala knihovní evidenční systém už před lety právě jeho jménem.
Jan Regner: Koniáš se prostě stal pojmem a začal žít vlastním životem. Pan prezident se trochu zesměšnil tím, že odhalil svou ignoranci a trochu ustrnul ve společenském klišé. I prezident má právo některé věci nevědět. Teď jde o to, aby to věděl i on.
Peter Morée: Co zvláštního by používání takových „nadávek“ mělo říkat o autorovi? Nic, snad jen, že nemá moc velký cit a pochopení pro historické reálie.
Martin Putna: Jest běžný jev, že se některá vlastní jména stávají obecnými pojmy, které už s historickou osobou - nebo s literární předlohou - mají málo společného. Pak je ale opravdu třeba je psát s malými písmeny: jidáš, herodes, donkichot, donchuan, švejk. Proč ne tedy i koniáš? Ale všimněme si: to všechno jsou spíš postavy literární. I to vnímání Koniáše jde prvotně z literatury a z filmu, ne z historie.
* LN Jak byste charakterizovali dobu rekatolizace - či jak se dnes občas v literatuře používá „katolické reformace“ - jako smutné, temné období, historickou nevyhnutelnost, daň za vyhnutí se náboženským válkám, nebo ještě nějak jinak?
Jan Regner: Snad bychom neměli ztratit ze zřetele to dobré, co nám tato doba přinesla. Barokní obrazy, sochy, architekturu, hudbu, literaturu - toho všeho bychom si měli vážit. Naopak poučit bychom se měli z konfesních bojů. Katolíci zejména po Bílé hoře se začali k jinověrcům chovat nebývale krutě. To, že husité předtím nebyli o moc lepší, je samozřejmě neomlouvá.
Ivana Čornejová: Je ale třeba počítat s tím, že tahle otázka vždy bude vyvolávat velkou diskusi. A ta se vede i o samotných termínech: protireformace - rekatolizace -katolická reforma či reformace... Nejde přitom o české specifikum - v celé evropské historiografii se teď hovoří o konfesionalizaci, zkoumá se v návaznosti fenomén reformace a rekatolizace. Jinak samozřejmě obecně platí, že smutné a temné období je každé, během něhož se užívá násilí v jakékoliv době a pod jakýmikoliv hesly.
Peter Morée: Myslím, že je třeba podívat se na věc šířeji. My se lišíme od postav typu Koniáše méně, než si myslíme nebo doufáme. Násilí je hluboce zakořeněné v našem kolektivním sebepojetí. Západní civilizace, formovaná židovsko-křesťanskou tradicí (u nás to ovšem padá především na vrub křesťanství), legitimizuje použití násilí ve jménu dosažení spravedlnosti. To, jak se „spravedlnost“ definuje, se ovšem liší podle toho, kdo má moc to určit a prosazovat.
Tak to funguje v zásadě dodnes, ale naštěstí jsme se naučili akceptovat jistou míru diverzity - dokud se ovšem nemluví o islámu. Pak je zase dovoleno říct nahlas, jak to dělají někteří politici, že islám sem nepatří a že žádná mešita tu nebude. Bohužel se české církve proti této „koniášovské“ intoleranci příliš neozývají, ba některé církevní skupiny takovému novodobému vylučování přímo přitakávají.
Martin Putna: Celá doba náboženských válek byla odporná a zůstává skvrnou na dějinách křesťanstva. A to se nevylučuje s těmi uměleckými skvosty, které nám z té doby zůstaly a které kolega Regner připomněl.
U nás vyhráli katolíci a chovali se jako mocenská hovada, a třeba v Anglii vyhráli anglikáni a nechovali se ani o trochu lépe. Když našli tajného katolického kněze, vykuchali ho, rozčtvrtili a vláčeli městem. Pozitivních příkladů z doby rekatolizací a reprotestantizací je jen málo. Třeba Sedmihradsko, kde existovaly čtyři rovnoprávné a tři tolerované konfese. Jenže to zase bylo možné jen díky té křehké a delikátní situaci - ve specifické autonomii pod tureckou svrchovaností. A právě i reakcí na to konfesní šílení bylo pak osvícenství. A osvícenství vůbec nemuselo být protikřesťanské, viz americké „otce zakladatele“ nebo našeho - pražského - Bolzana.
Ale hlavně: Člověk, který třeba i jen okrajkem zažil dvacáté století s jeho zakazováním a zabavováním knih, musí stát jednoznačně na straně těch, kterým se knihy zakazovaly a zabavovaly. A musí se mít na pozoru před těmi, kteří by rádi různé knihy zakazovali a zabavovali dnes.
***
Koniáš samozřejmě nebyl tolerantní liberální demokrat. Takže lze říct, že k němu vlastně má daleko blíž Václav Klaus než Tomáš Halík Peter Morée evangelický teolog
