Jiří Kotalík byl vyzván, aby se stal ředitelem NG po odchodu Jana Krofty v roce 1967. Byl od 40. let spolu s Jindřichem Chalupeckým teoretikem Skupiny 42, měl respekt u svých studentů na AVU. Vytvořil kvalitní koncepci, která nabízela přehledné stálé expozice starého i nového umění, a prezentoval tak rozsáhlé sbírky. Za něj se rekonstruoval klášter sv. Anežky České, klášter sv. Jiří a začala oprava Veletržního paláce pro Sbírku moderního umění. Nakonec byl Kotalík odvolán. V závěru své kariéry na konci komunistického režimu byl svým způsobem neúnosný.
Po jeho odchodu byl řízením galerie pověřen Ladislav Kelner, organizačně schopný a vzdělaný odborník. Nikdy však nebyl ředitelem jmenován. Určitou dobu čekal, ale když se nedočkal, rozhodl se odstoupit. Po něm přišel Lubomír Slavíček, pak Ladislav Daniel a Martin Zlatohlávek. Všichni tito ředitelé působili v galerii krátce a brzo z ní odešli.
Po Zlatohlávkovi byla vedením NG pověřena Dagmar Šefčíková, ministerstvo pak opět vypsalo výběrové řízení. Šefčíková v něm sice zvítězila, ale ředitelem byl jmenován Milan Knížák.
Bilance jeho deseti let je podle řady odborníků problematická, tvrdí, že zničil NG jako odborné pracoviště, v podstatě se mu podařilo zdecimovat domácí kunsthistorickou obec a vypudit z Národní galerie souvislou řadu specialistů. Ačkoliv je takřka permanentně kritizován i výtvarníky, nemá to valného významu. Je mu vytýkáno, že nemá odborné vysokoškolské vzdělání, že jako výkonný výtvarník je zaujatý a nemůže stát v čele takové instituce apod. V každém případě neuváženě přesunul sbírky, čímž rozmetal někdejší koncepci, program Národní galerie umrtvil a izoloval ji od světového dění. Zato se stále snažil vytvořit z této instituce mamutí podnik a podařilo se mu „nabrat“ další budovy jako Salmovský a Schwarzenberský palác.
