Relativně naivní postup využíval například Kristián Kodet. Svou proslulost rád dokládal skutečností, že jeho obraz vlastní Ronald Reagan. Součástí jeho monografií pak byl i dopis, který za něj z Bílého domu obdržel. Kodet zde využil pravidel úředního styku v civilizovaných zemích: pošlete-li někomu dárek, byť nevyžádaný, dostanete za něj písemné poděkování. To pak použil jako přípis od světové autority stvrzující jeho umělecký význam. Extrémní případ sebepropagování představuje malíř Richard Pešek. Ten poslal do Bílého domu hned dva obrazy. Na svých webových stránkách pak o sobě píše, že jeho život a dílo jsou maturitní otázkou v Austrálii. Vedle komických či patologických případů ale v zásadě podobný postup používá i řada daleko serióznějších výtvarníků. Podstatnou součást profesního životopisu Jiřího Anderleho představuje seznam sbírek, ve kterých je jeho dílo zastoupeno. Podobné informace v životopisech skutečně významných umělců většinou chybí. Oslovují totiž veřejnost, která ví, že podstatná nejsou díla v proslulých institucích, ale spíše okolnosti, jak se tam dostala – zda darem či nákupem – a jak tyto instituce dále s dílem pracují, zda ho vystavují či půjčují a zda s umělcem nadále spolupracují.
Zpráva o zázračném objevení Účast českého výtvarníka na zahraničním podniku česká média často nekriticky interpretují jako významný úspěch. Pro ty, kdo o umění píší, je pak zahraniční výstava důležitým prvkem budování textu. Ukazuje to například článek Nory Grundové o Federicu Diazovi (magazín Pátek, 16. 10. 2009): „Když jednou letěl z Paříže do New Yorku, dal se do řeči s člověkem, z něhož se vyklubal Robert Buck, bývalý ředitel brooklynského muzea. Federico tím podle mnohých přeskočil patnáct let úsilí prosadit se v New Yorku.“ Legenda o náhodném objevení talentovaného umělce svou rétorikou připomene středověké příběhy o zázračně objevených umělcích a u českého čtenáře vytváří dojem, že se Diaz v Americe skutečně podstatně prosadil. Americké publikum by zřejmě bylo střízlivější.
U umělců, kteří se zahraničními institucemi objektivně pravidelně spolupracují, jako je například Ján Mančuška nebo Kateřina Šedá, je pro domácí média zahraniční úspěch daleko zajímavější než jejich vlastní umělecká práce. Smutné pak je, když například Klára Kubíčková v MF Dnes (24. 10. 2009) udělá chybu ve jméně – jak sama píše proslulého – Muzea moderního umění v New Yorku, které nazývá MoMA gallery.
Důležitost legendy o zahraničním úspěchu můžeme zřejmě přičíst nedostatku či malé serióznosti normotvorných institucí doma. Ti, kdo chtějí ve světě umění skutečně prorazit, již od devatenáctého století volí zcela jinou taktiku: odcházejí z Čech a usazují se ve světových kulturních metropolích.
