Stran nevím proč je to taková ta zběsilost e-mailové korespondence, kdy odpověď musí být často obratem, ať už to je závažný dotaz shůry, či náhodná prosba o konzultaci. Takže v pátek odpoledne se snažím vyřídit, co jsem přes týden nestačila zodpovědět.
Konečně pátek v zimě znamená, že zůstanu v Praze a často nevystrčím nos a užívám si nashromážděné knížky a filmy (k potěšení kocoura, neboť má celodenní pozornost). Někdy zajdu na výstavu, i když se snažím chodit na jejich zahájení – nejenom kvůli obsahu výstavy, ale i setkávání se s kolegyněmi a kolegy, umělci.
Nebo ještě raději vyrážíme s přáteli na malé objevovací výlety, dokonce je v tom případně i nějaké muzeum (profesionální deformace), místní hřbitov a hledání nejen známých jmen, ale i místních. Někdy se nechám přemluvit k návštěvě zámku, ale je to riziko, protože pokud je prohlídka s průvodcem, často trpím a s věkem nedokážu být vždycky zticha. Přítomní přátelé se pak ke mně nehlásí, ale co mám dělat, když chudák děvče říká úplnou pitomost…
Konečně pátek má ale jinou dimenzi, když nastane zahrádkářův rok, kdy březen vyžaduje obhlédnout stromy na zahradě, zkontrolovat, co udělal mráz a jestli zase v jarní horlivosti další mrazivá vlna zničí vše – jako vloni… Taky musím začít přemýšlet, jestli letos budeme experimentovat s novými výpěstky, nebo zůstane klasický sortiment.
Dědeček si před druhou světovou válkou vybudoval dominium, které mu umožňovalo přežít i nejhorší časy, a protože byl pilný a chytrý, myslel na všechno včetně malého hospodářského dvora, louky, větrného pohonu na čerpání vody ze studně nebo krytu. V důsledku dalšího vývoje se pro nás naštěstí toto teritorium silně zmenšilo, zahrada si z velké části jede po svém, stromy do nebe, takže vadí sousedům, ale pro mou rodinu to vždy byla a je oáza a své volno jí ráda věnuji (a kocour je taky rád).
