Když jsem se 17. února letošního roku dozvěděl, že jsem se stal ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, netušil jsem, že začíná zatím nejhorší čtvrtrok mého života. Neuplynul snad den, aby se ve sdělovacích prostředcích neobjevilo, že jsem spolupracoval se Státní bezpečností, že jsem studoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ v Praze, že jsem pracoval v historické komisi sociálnědemokratické strany a že jsem opisoval diplomové práce svých i cizích studentů. A vůbec nevadilo, že nic z toho není pravda. Dokonce i ty noviny, které jsem pokládal takříkajíc za své, protože jsem s nimi spolupracoval od jejich vzniku a pokládal jsem si za čest napsat do nich vždycky, když mne o to někdo z redakce požádal (i když se mi to třeba zrovna nehodilo), o mně napsaly, že se stal „podvodník ředitelem“. A časopis, s nímž jsem dlouhou dobu autorsky spolupracoval a jehož redaktorům jsem nezištně radil v otázkách týkajících se soudobých dějin, cítil potřebu o mně napsat, že jsem politickým prostitutem, a jeho internetová obdoba po mně šla jako ohař po snadné kořisti.
Mělo to ovšem i odvrácenou stránku, s níž iniciátoři této kampaně nepočítali: na ulici mne zastavovali neznámí lidé a vyslovovali mi svou podporu. Denně mi přicházely desítky e-mailů, které mne nabádaly, abych vydržel. V samotném Ústavu pro studium totalitních režimů vznikla petice na moji podporu, kterou podepsala většina odborných pracovníků ÚSTR, archivářů Archivu bezpečnostních složek i řada kolegů historiků, stojících mimo obě instituce.
Když jsem někdy podlehl slabosti a postěžoval si, dostalo se mi nejčastěji odpovědi: „Neblázněte, to s vámi přece nemá nic společného. Tady nejde o to, že vy jste ředitelem ústavu, ale že jím není Pavel Žáček.“ To je nakonec závěr, ke kterému jsem dospěl i já sám. Skutečnost, že ve výběrovém řízení uspěl ne zakladatel a dosavadní ředitel ústavu Žáček, úzce spojený s Občanskou demokratickou stranou, ale člověk z Brna, člověk „bez minulosti“ - jak říkají někteří permanentní revolucionáři - i bez přátelských osobních vazeb na tuto stranu, vyvolala v řadách ODS velmi prudkou reakci, která měla dosáhnout mého odvolání a navrácení Pavla Žáčka (a jeho nejbližších spolupracovníků) do funkcí.
Když jsem se u některých funkcionářů ODS (například i senátorů, kteří prosadili, že „znepokojivé“ situaci v ÚSTR se věnoval jeden z bodů programu zasedání Senátu) snažil zjistit, co mám udělat pro zklidnění situace, bylo mi řečeno, že nic. O mém odvolání už je stejně rozhodnuto, je jen otázkou času. Ale - snad jako náplast na mou bolístku - jsem se dozvěděl, že to ani neznamená návrat Pavla Žáčka zpět do funkce ředitele.
Čekají nás nepříjemná překvapení Nedalo mi to a začal jsem přemýšlet, jaký by měl být ředitel, který přijde po mně (přiznám se, že jsem těm senátorským řečem o mé chystané likvidaci moc nevěřil, ale události dalších dnů mne usvědčily z naivity). Jsem přesvědčen, že by to měl být historik, současně organizátor vědy, člověk, který by dokázal instituci, za Žáčkova ředitelování tolik zpolitizovanou, přeměnit v ústav schopný „zkoumat a nestranně hodnotit“ naši totalitní minulost, jak ukládá zákon č. 181/2007 o Ústavu pro studium totalitních režimů. Který by jej dokázal zapojit do spolupráce s ostatními akademickými historickými pracovišti a zajistit jeho talentovaným a schopným pracovníkům respekt ostatních kolegů. Který by skutečně zajistil jeho nezávislost na politických stranách a jejich zájmech.
Který by se zasloužil o to, aby celá česká demokratická společnost Ústav pro studium totalitních režimů vnímala jako instituci, která je pro udržení a posílení demokracie v naší zemi nesmírně důležitá.
Je samozřejmě otázka, kdo by takovou roli mohl sehrát. Napadlo mne, že by to mohl být některý z disidentů formátu Václava Bendy či Jána Langoše, ale - při vší úctě k žijícím českým disidentům - žádnou podobnou osobnost mezi nimi nevidím. Měli by sice tu výhodu, že by jim nikdo nepředhazoval studium VUML, ale na náročný úkol přestavby ústavu ve standardní vědeckou instituci by sotva stačili. Mohl by to být samozřejmě i některý ze členů historické obce, ozdobený vědeckými tituly a pyšnící se zásadními historickými díly. Ale obávám se, že většina z těch, kteří začali svoji kariéru za minulého režimu, by v očích členů rady ústavu neobstál.
Jsou samozřejmě i mladí profesoři - historikové nezatížení minulostí, ale museli by být stiženi ztrátou pudu sebezáchovy, kdyby svoji akademickou kariéru vyměnili za nejistý post ředitele instituce, na niž většina členů jejího řídícího orgánu klade jiné nároky než vědecké.
Vyřešit tento problém nebude jednoduché a obávám se, že za současné situace, kdy většině členů rady ÚSTR leží na srdci jiné zájmy než stabilizace situace v ústavu, se dočkáme ještě nejednoho nepříjemného překvapení.
***
Napadlo mne, že by to mohl být některý z disidentů formátu Václava Bendy či Jána Langoše, ale žádnou podobnou osobnost mezi nimi nevidím
O autorovi| JIŘÍ PERNES, historik
