Evropská centrální banka (ECB) by prostor možná měla, ale je svázána právní nejistotou, co může a nemůže (německé soudy), Bank of Japan už ale neví, kam sáhnout. Stále více ekonomů proto volá po větší koordinaci měnové a fiskální politiky, respektive po větší fiskální expanzi. Týká se to i české vlády?
Zuzana Kubátová napsala pro iDNES komentář, ve kterém uvádí, že ekonomové mají jasno – ať už prý „patří k jakékoli škole“ –, že vláda letos s připravovaným schodkem „ustřelila“. Troufám si nesouhlasit.
Ve světě naopak přibývá seriózních ekonomů, kteří volají po radikální fiskální expanzi, a především po velkých investicích, které by mohly dlouhodobě nakopnout produkční potenciál ekonomik. Třeba bývalý americký ministr financí Larry Summers již několik let tvrdí, že teď je doba pro gigantické investice do infrastruktury. Úrokové míry kolem nuly přece nebudou trvat věčně. A po fiskálních stimulech volá v případě většiny zemí i MMF.
Řekněme to ještě jinak. Když si půjčuji za nulu, nebo dokonce za minus, je přece jedno, kolik si půjčím, pokud následné investice zvýší produkční kapacitu a výkon ekonomiky. Byla by něčeho takového schopna česká ekonomika? Umíme si to vůbec představit, nebo je to mimo možnosti naší české imaginace? Na druhou stranu je fakt, že na účtech českých ministerstev leží na konci roku miliardy neutracených peněz. Máme asi spíše omezenou kapacitu (píli, imaginaci, výkonnost) připravit investiční projekty a odstranit regulační a byrokratická úzká hrdla. To je možná větší problém než málo peněz.
Stejně se ale možná budou naše děti a vnoučata ptát, proč jsme v této době „peněz zadarmo“ nic pořádného nepostavili. To je otázka pro Debatu JM s ekonomy.
...
Martin Sandbu se na svém blogu ve Financial Times dotýká podobného tématu (na základě produkce různých think tanků a institutů) ke konstruktivní interpretaci fiskálních pravidel a větší fiskální expanzi na národní úrovni.
...
V témže listě Wolfgang Münchau ve světle různých nadcházejících evropských voleb a referend nabídl politikům establishmentu několik lekcí, pokud nechtějí odevzdat moc populistům:
1. Nespoléhejte se na průzkumy veřejného mínění, protože ty neumí nakládat s faktorem, že k volbám či plebiscitům přijde více lidí než obvykle. Stalo se to s brexitem, možná se to stane v amerických prezidentských volbách.
2. Připravte si kredibilní politiku, která zastaví pokles reálných příjmů.
3. Neurážejte a neprovokujte voliče. Něco podobného předvedla Clintonová s tím, že odsoudila Trumpovy podporovatele jako zavrženíhodné. Pak se musela omluvit. Čím více urážíte druhou stranu, tím více nerozhodnutých naháníte do protestního tábora.
4. Neprovokujte. Jako když J. M. Barroso, bývalý šéf EK, šel pracovat pro Goldman Sachs.
5. A nestrašte voliče, hlavně ne recesí, která má nastat, když vyhraje ten či onen. Když někomu patnáct let stagnuje reálný příjem, žádná hrozba recesí ho nevyděsí, protože to bere tak, že nemá moc co ztratit.
