Není nic snazšího než se stát rukojmím. Stačí být v nesprávný čas na nesprávném místě, a tím bývá až příliš často Jemen. Není to lotrovský stát cvičící teroristy, šířící zakázané zbraně a hrozící válkou. Ne, je to pouze typický slabý stát, jehož vláda nekontroluje celé území. Chcete zaútočit na americký křižník Cole? Nabízí se Jemen. Chcete unést rukojmí pro výdělek? Nabízí se Jemen. Čtyři česká rukojmí měla víc štěstí než rozumu, že je v poslední chvíli zachránila jemenská policie. Ale před českým státem zůstává obecná otázka: zaplatil by, kdyby došlo na lámání chleba?
Můžeme si stokrát říkat, že únoscům nešlo o peníze, ale třeba o výměnu rukojmí za vězněné kumpány. Jenže česká vláda musí mít nějaký plán B. Zaplatila by? Dnes platí i ti, kteří tvrdí, že s teroristy se nejedná. Roku 2004 Itálie přiznala, že zaplatila za propuštění dvou žen v Iráku. Roku 2006 The Times otiskly úhrny vládami zaplacených částek: Paříž 25 milionů, Řím 11 milionů, Berlín 8 milionů dolarů.
Nebo by se česká vláda zachovala jako teď Francie? Když 7. ledna unesli teroristé v Nigeru dva Francouze, francouzské vrtulníky z Burkina Fasa zlikvidovaly únosce i s rukojmími. Přitom, jak informoval Respekt, na generálním štábu vládla spokojenost: teroristé mají totiž vzkaz, že Francie je dostane i za cenu obětovaných rukojmí. Když to tak člověk čte, říká si, ještě že s českou armádou útok nehrozí.
Někomu to může znít jako rouhání, ale nejinspirativněji k tomuhle problému přistoupila komunistická vláda Lubomíra Štrougala. Když v roce 1983 partyzáni z UNITA unesli v Angole 66 Čechoslováků a jejich vyjednávač se v Praze zmínil o milionech dolarů, dostal chytrou odpověď: Zaplatíme, ale hned to zveřejníme, ať svět vidí, že jste banditi. UNITA couvla. Jenže vadí dnes ještě někomu, vyjde-li najevo, že je bandita? V tom je háček plánu B.
