Ale nejdřív, proč logické. Není to poprvé, co toto možná až trochu přeceňované ocenění nedostal někdo z masa a kostí, ale instituce. Ať už šlo o bezpochyby záslužné organizace jako Lékaři bez hranic či Červený kříž přes poněkud spornější případy jako celá OSN po vysloveně diskutabilní klimatický panel IPCC. Ale kontroverze k Nobelově ceně patří už od počátku 20. století, kdy začala být udělována. A i v tom je její věnování EU logické - ostatně členové Nobelova výboru se ani letos netajili tím, že svým verdiktem chtěli vyvolat diskuse.
Čtěte také: |
Poválečné sjednocení Evropy je po koncertu velmocí z první poloviny 19. století skutečně ojedinělým případem moderních dějin, kdy byl starý kontinent ušetřen větších konfliktů. Ano, možná by se tak stalo i bez EU - respektive jejích předků, zvláště klíčového Evropského společenství uhlí a oceli. Pozorností na ekonomický blahobyt a důrazem na principy svobody a demokracie se každopádně množství ostří podařilo otupit. Ať už v zemích členských, či možná ještě víc ve státech kandidátských. Hmatatelných výsledků je tu mnohem víc, než tomu bylo například při scestném udělení ceny teprve se rozehřívajícímu Baracku Obamovi před třemi lety, o "polepšených" teroristech nemluvě.
Nobelův výbor se šikovně vyhnul dilematu, který proud v evropské integraci a zvláště pak které aktéry vyzdvihnout. Snahy o nezasloužené uzmutí zásluh, které - kromě dalších eurokratů - neudržel na uzdě ani arogantní šéf Evropského parlamentu Martin Schulz, by ale celkový dojem neměly kazit. Evropská unie si za cenu nic nekoupí - a to doslova. Ani tím není řečeno, že jde o projekt pouze úspěšný a prospěšný. Pokud si však někdo ocenění zaslouží, tak to jsou ti z odvážných politiků, kteří bez ideologické předpojatosti dokázali hledat společnou řeč tam, kde to má smysl, a netlačili projekt ke skáze dlážděné dobrými úmysly (opravdu, ale opravdu nemáme na mysli Valéryho Giscarda d'Estainga). A hlavně - je to jen Nobelova cena. Nic míň, nic víc.
