Jak hodnotíte události tzv. Palachova týdne z odstupu pětadvaceti let?
Je potřeba podívat se trochu nazpátek. Odpor vůči režimu se na rozdíl od 70. let začal koncem osmdesátých vcelku dynamicky vyvíjet. V roce 1988 jsem spolu s Bohumírem Janátem a Milošem Hájkem položil jako mluvčí Charty 77 19. ledna k pomníku sv. Václava květiny se stuhou jak Janu Palachovi, tak Janu Zajícovi. Snažili jsme se alespoň chvilku pietně postát a vzdát jim úctu. Během deseti minut se tam sice shromáždili nějací lidé – asi třicet –, spolu s nimi ale také policajti. Kytička tam vydržela tak dvacet minut. Z pohledu moci jako by se vlastně nic nestalo, přesto už lidé zájem projevili. O rok později bylo ale všechno jinak. Najednou se začalo ukazovat, že jsou lidé ochotní jít naplno do střetu s komunistickou mocí. A to i přesto, že byl hodně brutální.
Čím to bylo?
Desátého prosince 1988, v čase návštěvy francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, se uskutečnila vůbec první povolená veřejná demonstrace odpůrců režimu na Škroupově náměstí. Spolu s dalšími tam veřejně promluvil i Václav Havel. Přišlo opravdu hodně lidí a v jistém smyslu to byl zlomový moment. Něco takového bylo zatím pro komunistický režim něco nepředstavitelné. Zřejmě si najednou uvědomil, že se mu situace vymyká z rukou. Právě proto přikročil k tak tvrdému zásahu během demonstrací v rámci Palachova týdne. Režim se stal úplně nepříčetným, takové veřejně projevené násilí tady do té doby nikdy nebylo. Přesto se vedle disidentů Václavské náměstí postupně během dní zaplňovalo úplně obyčejnými lidmi. Byli ochotni dát sami za sebe režimu najevo, že už toho mají dost a chtějí změnu.
Co se vlastně v lidech událo za změnu?
Komunistům šlo během Palachova týdne hlavně o to, aby, řekněme, po „porážce“ na Škroupově náměstí nahnali lidem opět strach. Efekt to mělo, ale zcela opačný. Palachův týden proto považuji za jeden z nejdůležitějších momentů, který české občany vyburcoval z letité letargie. Důležité také bylo, že se tam scházela spousta mladých lidí, kteří byli biti a jejichž rodičům se to přestávalo líbit. Vrcholem toho všeho byl 17. listopad – tam už byli biti jenom mladí lidé a pohár trpělivosti rodičovské generace přetekl. Vedle toho narůstala během roku 1989 všemožná opoziční aktivita. Vznikaly nové časopisy, všemožné občanské iniciativy. Nakonec ani obě manifestace k výročí 21. srpna v roce 1988 a 1989 nebyly zanedbatelné. Změnu v postojích lidí bylo dobře vidět také na jedné věci. Vždyť akci Několik vět podepsalo kolem čtyřiceti tisíc lidí. Dokonce jsem byl v té době pozván do jedné moravské vesničky a tam mi místní předali podpisové archy Několika vět úplně za celou vesnici. Což bylo ještě před deseti lety po vzniku Charty 77 něco nemyslitelného.
Jak jste to viděli vy jako do té doby osamocení disidenti?
Vždycky jsem tvrdil, že pokud nezískáme Václavák, tak se tady nikdy nic nezmění. Což se posléze ukázalo jako pravda. Lidé se bez ohledu na probíhající represálie přestali bát. To byl ten veledůležitý fakt. Zkrátka se lidé postupně zbavovali strachu. Proto se chodili klidně nechat mlátit na Václavák, už toho měli plné zuby. Myslím, že režim sice znervózněl, ale jeho vrcholní představitelé jako Milouš Jakeš si zásadní změnu společenského postoje – zřejmě na rozdíl od Miroslava Štěpána, který to mlácení během Palachova týdne jako šéf pražských komunistů nařídil – asi vůbec neuvědomovali.
Jak jste ho prožil vy osobně?
S kamarádem Ondřejem Bartoškou jsem se 21. ledna vydal do Všetat položit květiny k Palachovu hrobu, což byla hodně dobrodružná akce. Všude to bylo obšancováno policejními jednotkami. Celá obec byla obklíčena a doslova hermeticky uzavřena. Nám se přesto podařilo po hodinách plížení se skrz kordony a hlídky za tmy ke hřbitovu dostat. Přes plot jsme hodili trnovou korunu, udělanou na místě v křoví, a takovou malou improvizovanou kytičku. Náš úspěch se samozřejmě rozkřikl a komunisté mi to také nikdy nezapomněli. Začali mě trestně stíhat a odsoudili mě na dvacet měsíců. Po všelijakých peripetiích, kdy jsem často držel hladovky a podstupoval kvůli pasivní rezistenci – lehal jsem si prostě na zem – od estébáků mlácení, to celé vyústilo v můj odchod do ilegality a útěk do Polska, kde jsem se pak až do konce roku 1989 skrýval.
Naplnila či dostatečně využila česká společnost své tehdejší nasazení a odvahu?
Jak se nakonec ukázalo, ne všichni v naší společnosti – jak jsme si naivně mysleli – byli těmi slušnými lidmi. Zkrátka realita je trochu jiná. Nicméně všechna ta naše přání se přece v základu splnila: máme svobodu a můžeme jí po libosti užívat. Kdyby všem těm kritikům současnosti najednou sebrali třeba možnost cestovat či říkat si cokoliv, aniž by je někdo pronásledoval, nevím, jak by se na to tvářili. Když jsem jezdil po přednáškách a mladým lidem líčil poměry za komunismu, co všechno člověk musel podstupovat, když chtěl třeba odjet za hranice – výjezdní doložky či devizový příslib –, dívají se na mě, jako kdybych spadl z višně. Nemohou tomu uvěřit.
Jak jsme se podle vás vyrovnali s komunistickou totalitou?
Řekl bych, že moc ne. Moc viníků tehdejšího zmaru se z nějaké osobní zodpovědnosti před soudem nikdy nezodpovídalo. Hlavně velké ryby, jako byli šéfové Státní bezpečnosti a podobně. Jinak si myslím, že je komunismus definitivně mrtvý. Komunistická strana sice měla být hned po Listopadu zakázána, přesto dnes nepředstavuje žádnou relevantní sílu. Sbírá spíše protestní hlasy. Neměli bychom ale zapomenout, že to bylo opravdové zlo. Komunisté lidem záměrně lámali charaktery, a co je možná nejdůležitější – ničili a brali lidem duši.
