V letech 1948–1989 odešly z Československa z politických důvodů desítky tisíc lidí. Málokdo ale ví, že existoval i opačný proud. Komunističtí emigranti nepřicházeli jen z Evropy – zejména Řecka, Španělska a Itálie, ale také ze zemí třetího světa, především Středního východu. První větší skupinou bylo několik desítek členů íránské strany Túde, z nichž se část u nás dokonale asimilovala.
Mohamed Torbati se narodil před pětaosmdesáti lety v Teheránu, ale již více než půl století žije v Praze. Česky hovoří stále se silným přízvukem a dělá často chyby v pádových koncovkách. Svůj životní příběh vypráví v cukrárně na Vinohradské třídě, několik bloků od svého pražského bydliště.
„Stal jsem se členem strany v roce 1943, aniž bych věděl něco o komunismu nebo socialismu,“ říká. „Jednou jsem kritizoval něco ve škole a kamarád mi řekl, jestli – když mám takové názory – nechci vstoupit do jednoho klubu, kde se o věcech diskutuje. Tak jsem tam začal chodit a teprve po čase jsem zjistil, že je to strana Túde.“ Lidová strana Íránu Túde byla ve skutečnosti komunistickou stranou, která vznikla v září 1941, několik týdnů poté, co Írán obsadili Britové a Sověti. Brzy si získala širokou podporu ve středních vrstvách a do konce roku 1946 měla několik ministrů ve vládě. V roce 1949 byla strana obviněna z podílu na atentátu na šáha a zakázána, ale dál fungovala v ilegalitě. Tvrdá represe dopadla na Túde teprve po srpnu 1953, kdy byl během společné akce CIA a MI6 s krycím jménem Ajax svržen íránský premiér Mosaddek, který se pokusil znárodnit Anglo-Iranian Oil Company a omezit šáhovu moc.
Mohamed Torbati, který v té době pracoval jako úředník v bance a zároveň byl funkcionářem Túde, musel odejít do ilegality. Od srpna 1953 do března 1955 žil s falešnými doklady a často střídal byty. „Za pouhé členství ve straně hrozilo deset let, funkcionáři byli mučeni a popravováni,“ říká. „Moje fotky visely na všech hraničních přechodech, takže jsem nemohl ven ani na falešný pas. Proto jsem musel ilegálně do Sovětského svazu.“ Přechod se nakonec podařil, ale problémy tím nekončily. Sovětům nedorazilo včas poznávací znamení – polovina zlomeného pera. „Pořád jsem jim říkal, že chci druhou půlku pera, ale oni tomu vůbec nerozuměli. Pár dní jsem byl zavřený ve velmi špatných podmínkách, ale potom se vše vyjasnilo. Sovět, který mně pořád vyhrožoval, že se musím přiznat, že jsem špion, se ke mně začal chovat úplně jinak.“
Mohamed Torbati byl nejprve ve Stalinabadu (dnes Dušanbe), pak v Moskvě. Původně měl následovat vedení strany do Lipska, ale nakonec bylo rozhodnuto, že pojede do Prahy, kde v té době žili, již čtyři desítky soudruhů ze strany Túde. Brzy k nim z Íránu přibyla ještě jeho žena a dcera, které neviděl skoro pět let. Přes jazykový handicap absolvoval Torbati velmi úspěšně Vysokou školu stranickou a po aspirantuře začal v roce 1966 působit v Ekonomickém ústavu.
Íránská emigrace v komunistickém Československu doposud unikala pozornosti historiků. Je to škoda, protože na tomto tématu se dá dobře ukázat základní dilema komunistické zahraniční politiky k zemím třetího světa: počáteční proletářský internacionalismus byl většinou nakonec přehlušen hrubým pragmatismem.
Šest či sedm členů strany Túde pobývalo v Československu již od konce čtyřicátých let. Šlo vesměs o členy aparátu kryptokomunistického Mezinárodního svazu studentstva nebo jeho stipendisty. Byl mezi nimi např. Mansour Shaki (1919–2000), pozdější pracovník Orientálního ústavu a autor česko-perské konverzace, a Abdul Rahman Ghassemlou (1930–1989), významný kurdský politik a později dlouholetý šéf Demokratické strany íránského Kurdistánu (PDK-I). Ghassemlou studoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd a zde se seznámil se svou budoucí ženou.
Život v ilegalitě „V roce 1951 jsem zpívala ve sboru na nějaké oslavě na Vysoké škole politických a hospodářských věd,“ vzpomíná v telefonickém rozhovoru na okolnosti seznámení s budoucím manželem Helena KrulichováGhassemlou, která dnes žije na předměstí Paříže. „Jako jediná jsem uměla anglicky, tak mě dirigent poslal, abych šla konverzovat s nějakými zahraničními studenty. Byl tam jeden, který hovořil česky s malinkatým přízvukem, takže jsem si myslela, že je to Slovák.“
Oba mladí lidé se do sebe na první pohled zamilovali, ale jejich láska musela překonat řadu předsudků i byrokratických obtíží. „Byla jsem terčem různých názorů, ale milovala jsem svého muže tak, že mi to bylo fuk,“ říká Helena Krulichová-Ghassemlou. Její vyvolený však neměl všechny potřebné dokumenty, aby mohli uzavřít sňatek, a tak na podzim 1952 musel do Íránu. Doklady poslal poštou a zároveň zplnomocnil svého spolužáka a přítele ze studií Karla Jecha, aby ho na svatbě zastupoval. Ta se nakonec musela konat dvakrát: jednou na íránském vyslanectví a podruhé před místními úřady. „Když jsme se brali na íránském velvyslanectví, tak jsem musela odříkat formuli, která ze mě udělala musulmanku. Byli jsme oba ateisti, takže jsme to brali jako úlitbu,“ vzpomíná si Helena Krulichová-Ghassemlou.
V září 1953 odjela novomanželka s čerstvě narozenou dcerou Mínou za mužem do Íránu. Právě v té době byl svržen Mosaddek, takže celá rodina musela brzy do ilegality. „Za první dva roky jsme vyměnili jedenáct bytů,“ vzpomíná paní Ghassemlou. Život v ilegalitě zkomplikovalo narození druhé dcery Hívy v roce 1955. Paní Ghassemlou požádala československé vyslanectví o repatriaci. Nakonec se ukázalo, že jediná možnost, jak se dostat ze země i s dětmi, je použít falešný íránský pas. Rodina se shledala v Praze, kterou si Abdul Rahman Ghassemlou vybral jakou trvalou základnu ke své další politické činnosti. „Prahu považoval za dobré východisko k zahraničním kontaktům, které tehdy měl,“ říká jeho přítel Karel Jech. Ghassemlou se stal docentem na Vysoké škole ekonomické, vydal slovensky knihu o Kurdistánu a postupně rozvolnil své vztahy ke straně Túde.
Podobně dobrodružnou cestou na falešné doklady přes Bagdád, Bejrút, Řím a Vídeň se k nám dostala i většina ostatních íránských uprchlíků, kteří přijeli ve dvou větších skupinách v roce 1954 a 1955. Necelá polovina z nich byli bývalí důstojníci, ostatní většinou úředníci nebo technici.
Pokračování na straně 20
Komunistická země zaslíbená
Dokončení ze strany 19
Úřady je umístily do ubytovny Červeného kříže v Žitné ulici, která vypadala podle pamětníků jako omšelý hodinový hotel. Mezinárodní oddělení ÚV KSČ, které bdělo nad politickými emigranty v Československu, nechalo všechny Íránce vyplnit podrobné kádrové dotazníky a z nich zjistilo znepokojivé skutečnosti: „Zatímco u ostatních emigrací převažují příslušníci dělnické třídy, tvoří íránskou emigraci ve své většině příslušníci buržoazních vrstev, a ve dvou případech jsou to dokonce synové íránských feudálů, jejichž otcové vlastnili v Íránu řadu vesnic se stovkami duší,“ píše se v jedné zprávě.
Buržoazní původ byl nemocí, kterou podle dobových představ mohla vyléčit těžká manuální práce. Hamid Zargari, zřejmě jediný z uprchlíků, který měl dělnický původ, ale pak se stal armádním důstojníkem (což se bdělým kádrovákům zdálo podezřelé), vzpomíná, co následovalo, když jim pracovník mezinárodního oddělení oznámil, že vzhledem ke svému původu musejí jít pracovat do dolů v Ostravě, aby tam poznali dělnickou třídu. „Po jeho projevu bylo ticho. Byli jsme maximálně uražení. Tak oni nám nevěří! Většina z nás byla odsouzena k smrti a naše obvinění íránskou juntou znělo, mimo jiné, za věrnost k Sovětskému svazu a internacionalismu.“ Hrozící konflikt musel řešit první tajemník strany Túde Radmaneš, který přijel z Lipska. Po jeho intervenci rozhodl na počátku roku 1956 politický sekretariát ÚV KSČ, aby bylo prakticky všem dospělým Íráncům umožněno studium na vysokých školách. V Praze, Brně a Bratislavě pak studovali vesměs přírodovědné a technické obory, lékařství a ekonomii, dva AMU. Jejich pobyt přišel stát zhruba na 300 tisíc korun ročně.
Integraci Íránců do české společnosti pomohlo, že většina z nich byli ateisté a již doma žili západním stylem. „Jedl jsem v Íránu šunku, tady jsem jedl taky šunku, v Íránu jsem se nemodlil, tady jsem se taky nemodlil. Takže jsme se na život v Československu lehce adaptovali,“ říká Mohamed Torbati. Hlavním zdrojem nespokojenosti některých Íránců byla nízká životní úroveň. „Někteří lidé nechápali, že tady nemohou mít takové možnosti jako v Íránu,“ říká Torbati, který, ač ze středních vrstev, obýval ve své původní vlasti pětipokojový byt o 150 metrech. „V porovnání s životem v ilegalitě jsem nemohl být nespokojený,“ říká Hamid Zargari. Dodnes si ale vybavuje, že když jim koupili v Bílé labuti první šaty, byly tak vyšlé z módy, že je skoro nikdo nechtěl nosit. Několik nespokojených provedlo již v 60. letech sebekritiku a vrátilo se zpět do Íránu, další se v průběhu let odstěhovali na Západ nebo do některé islámské země. Asi třetina si vzala Češky a postupně se téměř asimilovala. Ti, kteří zůstali v Československu, neměli většinou s režimem, který zde panoval, žádný vnitřní problém. „O tom, co se tu dělo, perzekuce, nezákonnost a tak dále, jsme nevěděli,“ říká Hamid Zargari. Určité diskuse však probíhaly. „Někteří říkali, že je to socialismus, někteří, že není. Ale jen mezi sebou. Nikdy ne veřejně,“ vzpomíná Zargari, jeden z těch, kteří založili rodinu s Češkou.
Nenápadní emigranti Politickou emigrací v komunistickém Československu se – s výjimkou Řeků, kterých bylo přes 12 tisíc, a několika jednotlivců ze západních zemí – doposud příliš historiků nezabývalo. Výjimku představuje Doubravka Olšáková, která v posledním čísle časopisu Soudobé dějiny publikovala článek věnující se především několika francouzským emigrantům. Olšáková razí tezi, že političtí emigranti zde byli, „aby proklamativně podávali svá svědectví o životě v krajině za zrcadlem,“ tedy v zemích, z nichž emigrovali. Tato teze se možná hodí na několik jednotlivců, kteří demonstrativně požádali o politický azyl na počátku 50. let, ale pro většinu emigrantů v dalších letech je nepoužitelná. Zvláště na komunistech z oblasti Středního východu – v šedesátých letech fungovaly v Praze např. stálé mezinárodní sekretariáty alžírských a iráckých komunistických stran – je jasně vidět, že pro režim představovala jejich přítomnost značnou komplikaci ve vztazích k zemím, odkud pocházeli, a proto se snažil, aby byli co nejméně nápadní.
Když například požádali členové Túde, aby u příležitosti 25. výročí vzniku strany bylo v říjnu 1966 v Praze uspořádáno slavnostní shromáždění, události byla věnována pozornost v médiích a televize pořídila rozhovor s některým členem Túde žijícím v Československu, aparát KSČ většinu požadavků zamítl. Túde se měla spokojit s neveřejným pozdravným dopisem ÚV KSČ a redakčním článkem v Rudém právu.
O půl roku později přijel do Prahy na oficiální návštěvu íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví a obdržel od prezidenta Novotného nejvyšší československé vyznamenání, Řád bílého lva I. třídy s řetězem. „Co je to za komunistickou stranu, že takhle podporuje vraha, říkali jsme si, když šáh přijel,“ vzpomíná na reakce členů strany Túde Hamid Zargari.
Navzdory ideologické propasti došlo v sedmdesátých letech k velkému sblížení mezi Prahou a Teheránem. Po ropném šoku se z Íránu stala země oplývající penězi a šáh využíval většiny prostředků k masivnímu zbrojení a industrializaci. Komunistům petrodolary nesmrděly, zvláště pokud je mohli v Íránu lehce získat vývozem jinde málo konkurenceschopného strojírenského zboží. Československu se podařilo získat zakázku na výstavbu zbrojovky v Isfahánu a řadu dalších civilních investičních celků. K nejpozoruhodnější spolupráci však došlo na poli kultury.
V letech 1970–1978 realizovala společnost Art Centrum podle námětů Jaroslava Friče v Íránu zakázky za 15,7 milionu dolarů. Šlo o audiovizuální programy v teheránských muzeích a íránské pavilony na výstavách v Kanadě a Spojených státech. Cílem expozic bylo s pomocí vyspělé technologie a nápadité choreografie propagovat šáhův režim. Činnost Art Centra narážela na odpor dogmatických diplomatů a aparátčíků. „Umělci socialistické země za několikatisícový obnos v dolarech vytvořili tu nejdokonalejší apologetiku oficiální ideologické doktríny současné dynastie Pahlaví, beze zbytku převzali její hlavní argumentaci, zaměření a obsah a transformovali ji do výrazově velmi účinného programu,“ stěžoval si velvyslanec Jan Straka v listopadu 1971 Vasilu Biĺakovi.
Zachránil nás Štrougal Art Centrum muselo v sedmdesátých letech čelit řadě pokusů o zrušení, které prosazoval především Svaz výtvarných umělců. Díky několika chytrým tahům a úlitbám se však řediteli Hubertu Matějčkovi podařilo Art Centrum zachovat. Jako rozhodující se ukázal devizový přínos a podpora od pragmatického předsedy vlády. „Štrougal nás doslova zachránil tím, že prosadil, abychom přešli z resortu ministerstva kultury, které nás chtělo zrušit, pod zahraniční obchod,“ vzpomíná Hubert Matějček. Z Art Centra se stala podivuhodná oáza, která jako by byla nezávislá na normalizačním režimu: stovky zakázaných či odstrkovaných umělců získávaly prostřednictvím této organizace zakázky v zahraničí.
Íránské kontrakty vděčí za svou existenci zejména osobnímu šarmu autora audiovizuálních děl Jaroslava Friče. „Byl to okouzlující člověk, který v osobním styku oblbnul každého,“ říká někdejší pracovník Art Centra a dnes politolog Zdeněk Zbořil. Frič se stal téměř členem šáhovy rodiny a velký vliv měl především na panovníkovu manželku Farah Díbu. Jeho vliv nakonec dokázala využít i československá diplomacie, jíž se v roce 1976 podařilo uzavřít obrovský kontrakt na dodávky íránského zemního plynu za nižší cenu, než jakou nabízeli Sověti (obchod se po svržení šáha nerealizoval).
V srpnu 1977 zavítal Rezá Pahlaví s manželkou na druhou oficiální návštěvu Československa. Šáh i šáhyně dostali Řád bílého lva I. třídy s řetězem (šáh potřetí a jeho žena podruhé), a protože to zřejmě nebylo považováno za dostatečnou poctu, ještě také čestné doktoráty práv a filozofie Univerzity Karlovy. Hamid Zargari v té době pracoval jako inženýr v Metroprojektu. „Můj vedoucí mi radostně oznámil, že jsem mezi třiceti lidmi, kteří budou vítat šáha,“ vzpomíná Zargari ve svých pamětech. Zůstali komunismu věrní K reformnímu hnutí roku 1968 zaujali členové Túde většinou kritické stanovisko. „Již v dubnu jsem začal cítit, že ta reforma jde někam jinam než na opravu systému,“ říká Mohamed Torbati. „Myslel jsem si, že rok 1968 byl pokus o obnovení kapitalismu,“ vzpomíná Hamid Zargari.
Výjimkou byl Abdul Rahman Ghassemlou, který na schůzi Túde spolu s Mansourem Shakim hlasoval proti rezoluci podporující „vstup vojsk“. Ghassemlou pak několik let působil v Iráku, a když se vrátil, neprodloužily mu úřady povolení k pobytu. „V roce 1975 mu řekli, že musí do měsíce odjet. A mě s dětmi vyhodili za tři měsíce po tom,“ vzpomíná Helena KrulichováGhassemlou. Dodnes neví, zda byl nesouhlas se sovětskou invazí skutečným důvodem vyhoštění. Zjistit se to nedá ani z archivních dokumentů. Státní bezpečnost vedla na Ghassemloua svazek, který ovšem česká rozvědka Úřad pro zahraniční styky a informace dodnes nepředala do archivu, protože „byl evidován na cizího státního příslušníka trvale žijícího v zahraničí“ a „obsahuje informace o rizikových teritoriích“.
Ghassemlou pokračoval ve své politické činnosti z Paříže (od roku 1973 byl šéfem exilové Demokratické strany íránského Kurdistánu – PDK-I) a 13. července 1989 byl ve Vídni zastřelen íránskými agenty. Rakousko nechalo vrahy uprchnout ze země a vyšetřování případu, na němž se podle některých indicií podílel i současný íránský prezident Ahmadínežád, zametlo pod koberec.
Po svržení šáha v roce 1979 se někteří emigranti Túde vrátili zpět do vlasti. Hamid Zargari i Mohamed Torbati se o to pokusili, ale brzy zjistili, že islámský režim postupuje vůči komunistům stejně brutálně jako šáhův v 50. letech. Nakonec se oba vrátili do Prahy.
Svému politickému přesvědčení zůstali věrní dodnes. „Já jsem člověk, který je vždy pro alternativu,“ říká Hamid Zargari, který byl ovšem na druhou stranu velmi kritický k minulému režimu, jejž považoval za zprznění dobré myšlenky. „Pořád myslím, že kapitalismus nezvítězí,“ doplňuje jej Mohamed Torbati. „Lenin je zodpovědný za oddálení osvobození člověka ze jha kapitálu.“
***
Stal jsem se členem strany v roce 1943, aniž bych věděl něco o komunismu nebo socialismu. Jednou jsem kritizoval něco ve škole a kamarád mi řekl, jestli nechci vstoupit do jednoho klubu, kde se o věcech diskutuje. Zatímco u ostatních emigrací převažují příslušníci dělnické třídy, tvoří íránskou emigraci ve své většině příslušníci buržoazních vrstev, a ve dvou případech jsou to dokonce synové íránských feudálů, jejichž otcové vlastnili v Íránu řadu vesnic se stovkami duší Zpráva mezinárodního oddělení ÚV KSČ
Jedl jsem v Íránu šunku, tady jsem jedl taky šunku, v Íránu jsem se nemodlil, tady jsem se taky nemodlil. Takže jsme se na život v Československu lehce adaptovali. Mohamed Torbati íránský exulant
Umělci socialistické země za několikatisícový obnos v dolarech vytvořili tu nejdokonalejší apologetiku oficiální ideologické doktríny současné dynastie Pahlaví. Beze zbytku převzali její hlavní argumentaci, zaměření a obsah. Jan Straka čs. velvyslanec v Íránu
O autorovi| PETR ZÍDEK, V článku jsou citovány dokumenty z Archivu ministerstva zahraničních věcí a z Archivu ÚV KSČ uloženém v Národním archivu. Autor je redaktorem Orientace.
