RECENZE: Koncert Rolling Stones je nejlepší muzeum na světě

Byli lidé, kteří na spoustu věcí okolo mamutího koncertu nadávali už dlouho dopředu, někteří kvůli očekávaným komplikacím dokonce prý ani nešli. Na místě samém se ale ukázalo, že nic nebylo tak horké, jak se leckdo obával (s výjimkou počasí). Kolem páté hodiny odpolední, přičemž první kapela nastupovala o hodinu později, nebyly žádné tlačenice u stánků s výměnou vstupenek za pásky, fronta u stánku zákaznické podpory, kde se řešily nedoručené náramky (psali jsme zde), se zdála vcelku snesitelná, a co bylo v tuto hodinu - a podle důvěryhodných zpráv i v pozdější dobu - zdaleka nejdůležitější, to byl naprosto hladký vstup do areálu, prakticky bez zdržení.

Spíš než elektronické náramky (protože přečtení čipu trvá zhruba stejně dlouho jako by trvalo naskenování čárového kódu na normální vstupence) zapříčinilo rychlý vstup zprvu poněkud diskutabilně působící nařízení pořadatelů o zákazu zavazadel větších než je formát A5. Bezpečnostní kontroly se totiž díky tomu velmi urychlily - do tak malé dámské kabelky (pánové většinou vystačili s kapsami kalhot) prostě nedostanete ani granát, natož samopal. Bodem k dobru pořadatelů je, že oproti předběžným varováním byla před vchodem minimálně jedna úschovna, kam si mohl návštěvník, který nařízení nedbal, zavazadlo za stovku uložit.

Ještě milejší překvapení ovšem přišlo po skončení koncertu. Člověku ztracenému v davu a odkázanému na hromadnou dopravu (takových nás byla většina) běžely hlavou katastrofické představy, zda vůbec metro, jehož provoz byl pro tento večer prodloužen do dvou hodin po půlnoci, stihne. Ten nával byl skutečně hrozný, odpovídající padesátitisícové návštěvě. O to větší překvapení bylo, že se prakticky ani na minutu nezastavil a plynule směřoval ke stanici, po schodech na nástupiště a prakticky bez čekání rovnou do metra, jehož soupravy byly přistavovány ve snad dvouminutových intervalech. Takže to celé, z koncertní plochy až do odjezdu metrem, trvalo nějakých patnáct, dvacet minut. Tady před dohodou pořadatele koncertu a Dopravního podniku skutečně klobouk dolů.

Ale abychom byli spravedliví a jen nechválili. Systém bezhotovostního placení se opět v některých případech neosvědčil, některým návštěvníkům, pásky nefungovaly, při dobití na místě trvalo dlouho, než se peníze objevily na účtě, o nehorázném padesátikorunovém refundačním poplatku a limitu zůstatku, který je pořadatel ochoten vrátit (nižší částky mu padají do kapsy) nemluvě. Z čistě praktických věcí byl citelný mnohem menší než uspokojivý počet stánků s pivem. Letňanská plocha byla za celý den rozpálená sluncem, byla žízeň a rockoví fanoušci, málo platné, sáhnou vždycky raději po plzeňském než třeba po kokakole. V některých okamžicích se doba čekání u pivních stánků protáhla téměř na hodinu, což je skutečně víc než na pováženou.

Povinné cviky

Samotný koncert zahájily dvě předkapely. V jejich zařazení byl jistý paradox. Zatímco švýcarští Gotthard hard rockem a la Free vcelku stylově ke „Stounům“ pasovali, ale předvedli k uzoufání nudnou a neinvenční (téměř) hodinu, náš Pražský výběr vystřihl skutečně perfektní set, ale málo platné, v podstatě jediné, co jej s Rolling Stones spojuje, je vztah k Václavu Havlovi - hudebně a esteticky je a vždycky byl někde úplně jinde. Nicméně předkapely mají jediný cíl, zkrátit čekání na hlavní hvězdy. A v tomto ohledu Pražský výběr nad Gotthard zvítězil na celé čáře.

Rolling Stones vtrhli na pódium ve chvíli, kdy za jeho zadním prospektem, který tvořily čtyři velké projekční panely, zapadlo slunce, a to za zvuků Street Fighting Man, jak je tomu na celém tomto turné. Můžeme diskutovat o tom, jestli není přece jen vhodnější otvírák Sympathy For The Devil, se kterou se začínalo vloni, anebo třeba Start Me Up, s níž zahajovali na památném strahovském koncertě v roce 1990, ale to jsou marginálie. Konec konců, na konkrétní setlist se už u téhle kapely dávno nechodí, protože je prostě jasné, že převažovat budou „povinné cviky“ - a právě ty jsou fanoušky nejvýše ceněny. Jako v onom výše zmíněném muzeu. Mona Lisa, Zrození Venuše, Snídaně v trávě, Slunečnice, Výkřik...

Kytaristé kapely Rolling Stones zleva Ronnie Wood a Keith Richards.

Oproti například loňskému koncertu v rakouském Spielbergu (recenzi najdete zde) kapele chvilku trvalo, než se dostala do „provozní teploty“ a než s sebou strhla také většinu diváků. Asi nepřekvapí, že sami sebe Stouni poprvé naplno rozhicovali bluesovkou Ride ‚Em On Down Jimmyho Reeda, kterou vloni natočili na své poslední album Blue & Lonesome (recenzi čtěte zde), a první skutečně velký aplaus po úvodních tónech, následovaný sborovým zpěvem refrénu, přišel při dalším coveru, dylanovce Like A Rolling Stone. V obou mimochodem Mick Jagger hrál na foukací harmoniku - a ukázalo se, že v tomto oboru je spíš ryzím bluesmanem než rockerem.

Ležérní styl

Hitovou nálož jako na každém koncertě - po Honky Tonk Women, postavené na snad nejlepším kytarovém riffu, jaký kdy kdo vymyslel - přerušil svým dvoupísňovým „sólovým okénkem“ Keith Richards. V You Got The Silver, podané v takřka jamovací pohodě s akustickou kytarou a slidováním Ronnieho Wooda, byl naprosto neodolatelný, v elektrické Before They Make Me Run se ukázalo, že jeho síla je přece jen jinde než ve zpěvu. Ale i to k procházce touto galerií prostě neodmyslitelně patří, bez jeho pár falešných tónů by obrázek nebyl dokonalý.

Kytarová legenda Keith Richards je v kapele od jejího založení v roce 1962.

Závěrečná hitová jízda byla na chvíli přerušena, stejně jako na loňských koncertech, bluesovým jamem na základě Midnight Rambler, do kterého se vešly i citace jiných stylově odpovídajících písniček, stejně jako různé „opičky“ mezi muzikanty na pódiu. Uvolněná nálada a rozesmáté tváře zejména obou kytaristů už pak do konce koncertu včetně dvoupísňového přídavku nezmizela.

Jestliže je pravda, že Mick Jagger před koncertem podstoupil obstřik hlasivek ve střešovické nemocnici, byl proveden velmi kvalitně, protože žádná hlasová (ale ani tělesná) únava nebyla na jeho výkonu znát. Ležérní hra obou kytaristů, při které občas nějaký tón spadne pod stůl, je tradiční markou kapely, stejně jako to, že rytmická páteř držená Charliem Wattsem a Darrylem Jonesem se neuhne - respektive uhne se jen tam, kam se uhnout má. Právě díky tomu si Richards s Woodem mohou dovolit svoje kytarové legrácky i ten typický „salámismus“, pro který je fanoušci tak milují.

Po doznění posledních tónů (I Can‘t Get No) Satisfaction se na projekčních obrazovkách rozsvítil nápis „Uvidíme se brzy“. I když je veřejným tajemstvím, že „Stouni nás všechny přežijí“, doufejme, že to bude dřív než za dalších jedenáct let.