Pro Vladimíra Morávka jsou šedesátá léta nekončící inspirací a osobnosti a děje tohoto desetiletí, jež bylo nejspíš stejně úžasné jako naivní, jej stále přitahují. Po Václavu Havlovi a Miloši Formanovi si nyní vybral Zdeňka Podskalského a jeho filmové Světáky, které nastudoval v Klicperově divadle v Hradci Králové.
Filmovou komedii Světáci natočil Zdeněk Podskalský podle scénáře Vratislava Blažka v roce 1969, tedy v době, která bezprostředně předcházela normalizaci a do určité míry si ještě podržela znaky svobodné atmosféry. Světáci jsou určitě jednou z nejlepších domácích filmových komedií, ale je otázkou, zda by svůj „čistý převod“ na jeviště ustáli bez ztrát. Tím spíš, že publikum má v paměti neopakovatelné výkony hlavních představitelů, které tvořila první herecká garnitura od Jiřiny Jiráskové až po Libíčka. Morávek by se také s něčím takovým, jako je pouhá jevištní adaptace, nikdy nespokojil. Přestože jeho stabilní metoda dekompozice původní předlohy mívá četné mouchy, tentokrát se mu docela podařilo pospojovat motivy, které dohromady přinášejí zase trochu jiný pohled na „zlatá šedesátá“. A nechybí tu ani groteskní přetažení do současnosti.
Morávek vytvořil pro samotný děj zcizující rámec: do jednotlivých scén někdejšího filmu vstupujeme přes oznámení o dnech natáčení, které komentují autentické a sarkasticky trefné poznámky z deníku režiséra Podskalského. Ty se vztahují právě ke zmíněné přechodné době, kdy se pomalu začínaly lámat charaktery.
Samotné tělo scénáře pak režisér různě zpřeházel, upravil, někdy zjednodušil, jindy naopak rozkošatil. To mu ale nestačilo a vsunul sem ještě „pravdivý příběh“ Golden Kids, který dovádí až do současnosti a buduje z něj jakýsi významový pandán ke komické historce o třech buranských fasádnících. Ti se chtějí stát světáckými gentlemany, ale stejně jako světová kariéra populárního tria končí jejich snaha fiaskem. Morávek ovšem ještě osudy Marty a Heleny dofabuluje jako výsměšně absurdní tečku - Marta se Heleně omluví za zkažené turné Golden Kids a tím, 19. února 2011, definitivně skončí šedesátá léta.
Potíže s kýčovitým závěrem Zdálo by se, že taková skrumáž nemůže držet pohromadě ani za nic. A ona nejenom že drží, ale kupodivu ještě z větší části funguje. I když: zajímalo by mě, zda si Vladimír Morávek vůbec kdy pustil k tělu nějakého dramaturga. Možná by o tom měl uvažovat, protože „druhé oči“ mívají odstup a třeba by ho upozornily, že posledních dvacet minut inscenace by klidně mohl škrtnout. Tady se totiž zbytečně všechny nápady rozmělňují, zahlcují se samy sebou a příliš časté hudební vstupy ještě nepříjemně rozbíjejí děj, který se stále nemůže dobrat konce. V úplném závěru se nedaří zachovat odstup, inscenace opustí jízlivý tón, který po celou dobu pěstuje, a nemístně se propadne do kýčovitého zbožnění jediné správné hrdinky. Stejně tak by se daly minimalizovat další zbytné ilustrace, jako třeba pobíhání esenbáků či všelijaké animování diváků.
Nicméně to, jak Morávek řetězí asociace a pohrává si s detaily, je vážně osvěžující a zábavné, ať už je to putovní sádra, kterou si Helenka, Marta a Vašek stále předávají, nebo dvě Helenky, z nichž jedna je možná uvaděčka. A když chce, umí chytře zestručnit filmové scény a najít pro ně sdělný divadelní jazyk. Po většinu inscenace také výborně funguje hudební dramaturgie jako samostatná významová rovina. Nesmírně se povedla choreografie, která perfektně a v příjemné nadsázce vystihla rozverné poskakování „Zlatých kůzlat“. Pokud jde o scénografii - Daniel Dvořák vytvořil abstraktní prostor, který evokoval ducha šedesátých let pomocí velké koláže v zadní části jeviště. Její části se daly různě otevírat a vyklápět a několik dobře volených prvků pak dotvořilo prostředí pro konkrétní story tří fasádníků a tří lehkých dam.
Humor Světáků je sice nesmrtelný, ale hradečtí herci vstupovali na nejistou půdu srovnání s kolegy, kteří už dávno patří mezi skutečné legendy. Martina Nováková (Boženka), Kamila Sedlárová (Marcela), Kristýna Kociánová (Zuzana) a Zora Valchařová (kuplířka Trčková) a jejich mužské protějšky Jiří Zapletal (Tonda), Ondřej Malý (Gustav), Filip Richtermoc (Honza) se po určité nejistotě a trošce přehrávání v počátku do svých rolí vpravili a našli vlastní polohu. Dokázali zvládnout pohyb na hraně mezi drastickým humorem a hořkosměšnou charakterizací postav, což je svým způsobem úctyhodné.
Vladimír Morávek má svůj nezaměnitelný režijní styl a je svým způsobem iritující, že to, zač jej domácí kritika často i nekriticky velebila, nyní odmítá nebo mu to přinejmenším vytýká. Základem jeho režijního přístupu je dekompozice textu a následné vytváření vlastní autorské výpovědi, která má často podobu koláže, nebo aspoň pracuje s podobnou strukturou. Osobně se domnívám, že této metodě mnohem víc vyhovují předlohy typu Světáků než třeba Čechovova dramata, jejichž jedinečná psychologie je pod náporem Morávkovy fantazie a zalíbení v ornamentech nesmyslně destruovaná a nová kvalita je sporná. A tak přestože se šedesátá léta zdají být v divadle totálně exploatovaná, Morávek se jich ve svých Světácích dotkl zase z trochu jiného úhlu pohledu.
Zdeněk Podskalský, Vratislav Blažek: Světáci
Úprava: René Ludowitz Režie: Vladimír Morávek Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Eva Morávková Pohybová spolupráce: Radka Janů Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra 19. 2.
