Nedávno však – po devatenácti letech aktivního zpívání – vydala u Supraphonu svou první samostatnou desku s příhodným názvem Konečně. Zpívá už dlouho, a není neznámá; posluchači si nemohli nevšimnout výrazného hlasu a zajímavého projevu zpěvačky, která pravidelně vystupuje v muzikálech, obstarává hudební doprovod televizní taneční show Star Dance a na rozhlasové stanici Český rozhlas Dvojka se každý týden spolu s Janem Smigmatorem věnuje listování archivem světového swingu v pořadu Klub Evergreen.
„Věnuji se různým projektům, koncertuji, natáčím sbory, jsem součástí muzikálů. Vyzkoušela jsem mnoho žánrů a nějaký čas jsem docela trpěla tím, že jsem se díky tomu pro žádný konkrétní nemohla rozhodnout. Ale šla jsem dál, a ono se to vykrystalizovalo, je to tak dva roky, co jsem si ujasnila, že „dospělý“ pop je moje parketa. A hned jsem měla štěstí na úžasné autory díky kterým jsme společně s řadou vynikajících muzikantů mou představu zaznamenali na nové album. Nejsem v rozhodování rychlá, na všechno potřebuju čas, ale pak se mi ukáže, že to bylo vskutku potřeba.“
Moc jsem si nevěřila
Tatínek byl muzikant, hrál ve Zlíně na trubku, dokonce měl nabídku do orchestru Karla Vlacha, ale cestu profesionálního muzikanta nenastoupil. „Věděl, jak náročné je to živobytí, a i když zjistil, že mám sluch a rozvíjel ho ve mně, říkal mi, že profesionálně muziku dělat nemám. Já si taky ani nevěřila, ale díky soutěžím, do kterých mě spolužáci přihlásili, například do televizního Talentária, jsem odvahu našla.“
V roce 1996 úspěšně prošla i soutěží Zlíntalent. Na jejím základě natočila dětskou desku s písničkami, které jí vybrali jiní a ani tehdy ještě nevěděla, co by měla zpívat.
Každá hudba se dá naučit, říká louisianská hvězda Kenny Neal |
„Byla jsem zcela nekovaný materiál. Desku mi tehdy dokonce pokřtil Karel Gott,aniž bychom tušili, že se naše hudební kroky o rok později spojí. Mezitím mě slyšela Lída Nopová, zavolala tehdy k nám domů a přemluvila mě, abych si podala přihlášku na konzervatoř, kde učila a stále učí a tím mi změnila život. Nasměrovala mé kroky do Prahy. Byla zásadním člověkem v mé cestě.“
Dasha - Konečně.
Hned zkraje se Dashi ujal Jiří Korn, který měl tehdy agenturu Krach. Což byl další významný krok k budoucí kariéře: „Jezdila jsem s ním, dostala jsem se do jeho televizních pořadů, a protože on je perfekcionista, vedl mě k profesionálnímu přístupu k práci, k poctivé přípravě. Lída usoudila že mám harmonické cítění a mohly by mě bavit vokály, a doporučila mě Karlu Gottovi. Tak jsem přišla do jeho kapely – a zpívám s ním dodnes, letos to bude 20 let. Lída Nopová mě také poslala na konkurs muzikálu Hamlet Janka Ledeckého; mě do té doby vůbec nenapadlo, že bych mohla v muzikálech hrát.“
Supertechnika mě neoslovuje
Pro své první sólové album zvolila, jak sama připouští, celkem konzervativní výběr: „Nenajdete na něm nějaké supernové výboje – asi i proto, že já sama je nejsem schopná vnímat. Jak s oblibou říkám, ustrnula jsem v devadesátých letech, to bylo moje mládí, kdy písničky ještě obsahovaly melodii, rytmus a formu pro mě čitelné. V současné mainstreamové hudbě se příliš neorientuji, leckdy je to pro mě náhodná skladba různých zvuků, rytmů, efektů, je toho tolik, že mi to splývá, zaniká v jedné lajně, slyším třeba nezvyklý technicky vytvořený zvuk, který má upoutat ucho… už mi to ale nedává žádné emoce. To není ta cesta, kterou chci jít. Proto se vracím spíš k osvědčeným principům nahrávání, super technika mě neoslovuje. Doba je neustále se zrychlující, jsme zahlceni tolika vjemy okolo a já mám zkrátka tendenci jít hudebně proti tomuto proudu.“
Jako vokalistka léta „slouží“ Karlu Gottovi nebo Lucii Bílé, nahrává sbory Haně Zagorové, Martě Kubišové a dalším interpretům, má však i vlastní bohatý koncertní program ať s domovskou kapelou Pajky pajk nebo s Moondance Orchestra, formací, již Martin Kumžák postavil původně jako doprovodnou kapelu pro televizní taneční soutěž Star Dance.
„Dosud jsme měli hodně převzatý repertoár. Písničky Stevie Wondera, Michaela Jacksona i třeba Vlasty Redla, kterého mám moc ráda, upravujeme, nekopírujeme, hrajeme je po našem. Ráda vybírám písně, které interpretují muži, právě abychom se od originálu odlišili. Ale ukládám do šuplíku i skladby vlastní, které jsem ještě neměla odvahu dát na svou první desku. Jde o hudbu, na texty si zatím netroufám. Ale u mě jde všechno pomalu, vidíte, dvacet let mi trvala tahle deska, třeba za dvacet let to bude jinak, čas teprve nazraje.“
