Začněme ale tentokrát výjimečně v méně oslavném tónu. Je-li totiž dnes řeč o britské metropoli, nemá smysl zakrývat, že vedle skvělých architektonických dominant má také svá velká trápení. A že – krom staveb a urbanismu – vytváří její atmosféru ve velké míře také hektické společenské dění.
Hodně se teď ve městě nad Temží například diskutuje nejen o brexitu, ale také o věžovém domě Grenfell v Kensingtonu, který postihl ničivý požár, během nějž uhořelo na osm desítek lidí. Ohořelou trosku jsem před několika dny viděl na vlastní oči, když jsem se účastnil londýnského výročního zasedání Czech National Trust (organizace, která se věnuje záchraně památek), které se odehrávalo v anglikánském kostele St. John’s, jenž se nachází nedaleko místa tragédie. V době mého příjezdu tam byli ještě nouzově ubytovaní někteří přeživší...
Londýňany především šokovalo, že k novému obložení Grenfell Tower a dvou sousedních budov ze 70. let se sociálními byty byly užity hořlavé desky, ač jejich výrobce upozorňoval, že tento typ se nemá používat k obkladům fasád nad deset metrů výšky. Ale majitel – Kensington Borough Council – chtěl ušetřit... Teď se mu to, a podobným šetřílkům, řádně prodraží, protože obdobně nevyhovujících staveb je v Británii mnohem více. Maně přitom člověka napadne, jak je tomu asi u nás s bezpečností konstrukcí budov z totalitní éry a zda i dnešní materiály používané k zateplení jsou v pořádku z hlediska požární odolnosti.
Další dramatickou situaci – zatýkání muže, který vjel dodávkou do davu muslimů před mešitou – jsem viděl z okna taxíku, když jsem se vracel z večeře u přátel. Ležel na silnici, obklopen značně nepokojným davem, a policisté mu právě nasazovali pouta. Jen jsme projeli za kvílení policejních sirén kolem, těsně předtím, než celou lokalitu policisté uzavřeli. O co šlo, jsem se ovšem dozvěděl až druhý den v novinách. Přesto působili obyvatelé Londýna klidně a vyrovnaně a všichni mi opakovali, že si s problémy poradí a nakonec je zvládnou.
Důstojná, ne však mimořádná
Zpět k architektuře. Jednou z hlavních kulturních atrakcí britské metropole je Tate Modern. Tuto někdejší elektrárnu na jižním břehu Temže zhruba uprostřed mezi Tower Bridge a Westminsterským mostem projektoval ve třicátých letech sir Gilles Gilbert Scott (mimo jiné také autor další známé elektrárny Battersea a zároveň projektant ikonické londýnské telefonní budky). Poté, co dosloužila, napadlo majitele galerie britského malířství Tate, kteří hledali další výstavní prostory, že vypíší soutěž na její transformaci.
Tu v roce 1995 vyhráli slavní Švýcaři Jacques Herzog a Pierre de Meuron (oba narození v roce 1950), nositelé Pritzkerovy ceny. Ti budovu vyčistili a vestavěli do její části výstavní sály. Ústřední prostor turbínové haly však nechali prázdný – zůstal určen pro výstavy velkých exponátů.
Obří stavba s cihelným pláštěm a štíhlou komínovou věží se rychle stala po svém otevření v roce 2000 jednou z nejpopulárnějších světových galerií. Aby k ní měli návštěvníci rychlý přístup z protějšího břehu, vznikla přes řeku Temži pěší lávka ve stylu hi-tech, známá jako Millenium Bridge, tu projektoval baron Norman Foster.
  |
Jak už to tak bývá, Tate Modern se rozhodla svůj úspěšný komplex rozšířit. V loňském roce byl otevřen na jižní straně věžový objekt kónického tvaru, navržený opět studiem Herzog & de Meuron. Architekti vytvořili plášť dostavby opět z cihel, ovšem ty vytvářejí jakousi mřížku. Dům tak působí vzdušněji a podmanivá je i večerní iluminace. Stavba je propojena se starší budovou lávkami. Obsahuje zázemí galerie, další výstavní sály a nahoře restauraci s vyhlídkovou terasou, odkud je impozantní výhled na řeku a město včetně nových dominant, jako je nedaleký mrakodrap The Shard (střep) nebo shluk výškových staveb na protějším břehu poblíž Toweru.
Sami autoři poznamenávají, že neočekávají jenom pozitivní ohlasy. Každý si prý má vybrat, zda se mu víc líbí ta stará, nebo naopak nová partie Tate Modern. Hlavní atrakcí instituce je nyní výstava švýcarského sochaře Alberta Giacomettiho. Osobně nepovažuji novou přístavbu Herzoga a de Meurona v kontextu jejich tvorby za mimořádné dílo, bezesporu ovšem důstojně doplňuje impozantní portfolio obou Švýcarů. Patří do něj takové stavby jako budova Labské filharmonie v Hamburku, galerie CaixasvMadridu, „Ptačí hnízdo“ aneb olympijský stadion v Pekingu, fotbalový stánek Allianz arena v Mnichově, pavilon firmy Prada v Tokiu, univerzitní knihovna v Chotěbuzi a další dnes už ikonické budovy.
