Kontroly, vojáci, ostnaté dráty. V SAR je stále nebezpečí, říká Čech

Mezi nejsilnější zážitky řadí Vojtěch Bílý, který působil v misii ve městě Bozoum jako učitel, moment, kdy v zimě opouštěly konvoje s muslimy město.

„Byl jsem přímo u konvoje a loučil jsem se se svými přáteli a bývalými studenty, kteří byli po úplně nepřijatelném a odpudivém chování jiných obyvatel města, které jsem taktéž osobně znal, nuceni odejít v šílených podmínkách do ještě horších podmínek uprchlických táborů v Čadu. Loučil jsem se s nimi s tím, že už je nikdy neuvidím, že je nečeká nic dobrého a já s tím nemůžu nic udělat,“ popsal Bílý v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Mladá matka v uprchlickém táboře na letišti v Bangui ohřívá zbytky rýže pro své děti.

Lidovky.cz: Na konci června jste se vrátil ze svého téměř ročního pobytu v SAR. Jak se atmosféra v zemi proměnila během jarních měsíců?
V současné době je situace velmi různorodá, v každé části země probíhá vývoj  trochu jinak. To závisí nejen na geografické poloze, ale hned na několika dalších faktorech. Velmi specifická je situace v hlavním městě Bangui, které jsem navštívil po deseti měsících a ve kterém to vypadá jako na bojišti. Všude narážíte na kontroly, vojáky, ostnaté dráty. Na silnicích jsou pytle s pískem. Stále je to velmi nebezpečné místo, často dochází ke konfrontacím. Lidé jsou nespokojení, odehrává se mnoho protestů. Objevují se i případy rabování, únosů a vražd. Přesto všechno jsem si všiml, že během dne se do ulic pomalu vrací obyčejný život, konají se trhy. Po setmění však nepotkáte ani živáčka.

Když sem v září projížděl z Bangui do Bozoum, museli jsme se po cestě dostat přes 12 zátarasů vytvořených rebely ze Séléka. Ti se pro umožnění průjezdu dožadovali kávy, cigaret a dalších věcí. Při cestě do Bangui letos v červnu jsem v již bezprostřední blízkosti hlavního města narazil na podobný počet bariér. Tyto barikády však už nepatřily Séléka, nýbrž antibalaka.

Lidovky.cz: Bozoum prožilo v zimě jedno z nejhorších krveprolití, ve městě nebyli zprvu přítomni ani francouzští vojáci, ani MISCA, museli jste v rámci vaší misie zřídit provizorní uprchlický tábor, vyrovnávali jste se s nedostatkem potravin. Jak se situace v utečeneckém táboře vyvíjela?
Vývoj byl přes rok nahoru a dolů. Kvůli vyhrocené situaci a velkým krveprolitím se velká část obyvatel města přesunula k nám na misii, kde vznikl onen provizorní utečenecký tábor pro téměř 8000 lidí. Zpočátku jsme měli štěstí, že nám Mezinárodní potravinový fond přislíbil jisté zásoby, ovšem dřív než nám na asi stopadesátou žádost ony zásoby dodal, museli jsme si pomoci sami, nakupovali jsme různě po místních rýži a tu jsme pak rozdělovali mezi uprchlíky v jakýchsi minimálních dávkách.

Nyní už žádné uprchlíky nemáme, po odjezdu dvou konvojů s muslimy, v rámci kterých odešli i příslušníci Séléká, i když tomu předcházely neskutečné tahanice a otec Aurelio přišel málem o život. (Aurelio stojí v čele karmelitánské misie v Bozoum, jeho blog monitorující aktuální dění můžete sledovat ZDE, pozn. red.) A to byl ten moment, kdy se mohli uprchlíci vrátit do srdce města. Represálie ze strany antibalaka sice pokračovaly, ale nebyly mířené přímo na Středoafričany. Iniciátorem byla antibalaka, kteří zahájili svou rebélii po odchodu Séléky v prvním konvoji: začali napadat zbytky muslimského obyvatelstva, kteří byli chránění v jedné čtvrti, ze které se nemohli hnout a neměli ani potraviny ani vodu, a to celé před očima MISCA (Zkratka z Mission Intérnationale de soutien a la Centrafrique sous counduite africaine. Jedná se o mezinárodní mírové síly pod patronátem Africké unie, vytvořené přímo kvůli středoafrickému konfliktu. MISCA vznikla 5. prosince 2013, tedy v den, kdy propuklo krveprolití v hlavním městě). Situace tam byla nepříjemná, členové antibalaka brakovali převážně opuštěné domy a obchody muslimů, spálili mešitu. Zmatená a násilná situace dobíhala až do dubna. 

Lidovky.cz: Kdy tedy došlo k posledním střetům?
V dubnu - červnu. Probíhaly poslední přesuny lidí z kmene Bororo s jejich tisícihlavými stády krav. S příchodem období dešťů se Bororo začali přesouvat do vyprahlejších částí směrem na sever, především do Čadu. To se odehrává každoročně - Bororo se přesouvají buď na jih nebo na sever, podle toho, kde najdou příznivé podmínky pro svá stáda. Při posledních přesunech, které probíhaly teď v dubnu,
byli členové kmene Bororo napadáni antibalaka. Ti často pobili všechny muže, unesli ženy a poté zabili veškerý skot a maso si rozdělili. V důsledku toho se Bororo začali ozbrojovat a na své cesty zvát Séléku jako ochranu, z toho pak vznikaly jedny z posledních střetů. V současné době není s kým bojovat, MISCA zůstala v oblasti Bozoum natrvalo a bezpečnost nějakým způsobem zajišťuje.

Lidovky.cz: Vrací se nyní do Bozoum pomalu život?
Bozoum je od září nejklidnější. Poté co se nejkritičtější situace uklidnila se mohla část lidí vrátit z misie domů, začali pomalu opravovat svá vypálená a zpustošená obydlí. Navázali jsme spolupráci s jednou neziskovou organizací, která s pomocí Mezinárodního potravinového fondu rozjela projekt pravidelné distribuce osiva, nástrojů pro obdělávání půdy i samotných potravin. Díky tomu, že předtím byla v Bozoum kritická situace, přitáhl zájem médií i vyšší zájem humanitárních organizací.

Lidovky.cz: Mohlo by něco současný klid narušit?
Během nepokojů byla zabita a donucena k odchodu velká spousta muslimů, především lidí z kmene Bororo. Muslimové, kteří byli etnickým původem z Čadu a Súdánů, byli především obchodníci, lidé z kmene Bororo se věnovali chovu hovězího. Jejich nepřítomnost se na situaci minimálně v Bozoum do půl roku silně podepíše, alespoň to předpokládá otec Aurelio. Středoafričané jsou totiž tradičně zemědělci, pěstují zeleninu a maniok a neovládají chov dobytka. S odchodem Bororo tak bude brzy v oblasti chybět hovězí maso a mléko, zároveň budou chybět muslimští obchodníci, kteří by od Středoafričanů zeleninu odkoupili, protože na to měli prostředky. Cena manioku jde rapidně dolů a není, kdo by ho kupoval.

Lidovky.cz: Slibovali jste si něco od prozatímní prezidentky Catherine Sambové-Panzové?
V době zvolení Catherine Sambové-Panzové prozatímní prezidentkou Středoafrické republiky do ní hodně lidí vkládalo velké naděje. Byla to volba vítaná například ze strany Francie či jiných evropských činitelů. Sambová-Panzová byla starostkou Bangui, oblíbená mezi řadou Středoafričanů. S odstupem času ovšem pozorujeme, že nic zásadního se nezměnilo, naše očekávání velmi zklamala. Její pozice je sice velmi složitá - jako prezidentka zadlužené země procházející rozkladem nemá příliš možností jak do dění zasáhnout sama za sebe, hlavní moc nad osudem země mají především vnější činitelé - OSN, Africká Unie, EU, která vyslala jednotky EUFOR, atd. My jsme doufali, že se pokusí například nějakým způsobem obnovit funkci infrastruktury, obnovit místní působení prefektů ve svých prefekturách. Například v bozoumské prefektuře, která je nyní v podstatě klidná, se prefekt zatím ještě neukázal. I když může být prezidentka sympatická a hovořit dobře, za jejího působení nevyužila svých pravomocí ani k takto malým pokusům o obnovu země.

Vojtěch Bílý Vojtěch Bílý působil ve středoafrickém městě Bozoum v rámci misie bosých karmelitánů. Na misijní škole, jež ve městě vybudovala česká nezisková organizace SIRIRI, učil biologii, tělocvik, náboženství a francouzštinu. Vojtěch Bílý a zakladatelka organizace SIRIRI Ludmila Böhmová

Lidovky.cz: Zmínil jste roli vnějších sil na udržení země. Jak hodnotíte působení zahraničních misí v SAR? Přeci jen například v Bozoum jistou dobu citelně chyběly...
Působení vnějších sil je doposud nedostatečné. Jistou roli tam hraje otázka skryté politiky, do které nevidíme, můžeme jen spekulovat o vztazích mezi Francií a Čadem. Právě francouzská armáda doposud nijak razantně vůči Séléce nezasáhla, pořád se snaží o vyjednávání, ovšem po celých sedmi měsících, kdy operace Sangaris probíhá, mi to přijde dost ubohé. Výsledky nejsou, k ničemu to nevede, jen k rozkladu a pokračování současné humanitární krize. Samozřejmě je zde Africká Unie, ta však nemá mandát ani pravomoc do situace nějak více zasahovat. Pak jsou tu Francouzi, kteří operaci pomalu oficiálně ukončují, měli by být nahrazeni modrými přilbami z OSN ve funkci tzv. "peacekeeperů" - tedy nikoliv jako tvůrci míru, ale jeho udržovatelé. Těm by se země měla předat a oni by ji měli udržovat. Ono ale není co předat, neboť dění v SAR je nestabilní a nevyřešené. Právě v tom vidím velké selhání mise Sangaris. Francois Hollande sliboval krátkou a rychlou operaci, podobnou té v Mali, kdy k vyřešení situace dojde do několika měsíců a pak se předá žezlo OSN. Velitelé v operaci Sangaris se nechali slyšet, že Bangui je již stabilizováno, což není pravda, Bangui zabezpečeno není. Objevují se spekulace, že iniciátor převratu, Micheal Djotodia, hovořil o přípravě ofenzivy hnutí Séléka. Zároveň se objevil první útok údajně anglicky mluvících džihádistů v hlavním městě, kde ve farnosti Fatima povraždili asi 30 lidí a další unesli a následně je též zabili (více ZDE). Situace se vyvíjí mnoha směry a je nekontrolovatelná.