SOUL/PRAHA Zakládání japonských armádních nevěstinců začalo už v roce 1932, ale fenoménem rozšířeným po celé japonské koloniální říši a Japonskem okupovaných zemích se to stalo až o deset let později. Tato zařízení byla tehdy v místech pobytu japonských vojáků od Číny, přes Singapur a Filipíny až po Barmu. Přestože část nucených prostitutek tvořily Japonky, drtivá většina byla z Koreje, okupované tehdy Japonci.
Korejci byli na základě Mobilizačního zákona z roku 1932 nuceni podílet se na podpoře všech válečných aktivit japonského státu. Tento zákon se týkal i korejských žen, které ale, místo aby pracovaly v továrnách, jak předpokládaly, byly odvedeny do armádních nevěstinců a tam nuceny k prostituci. Mnoho korejských žen z nevěstinců zahynulo na konci války, často byly zavražděny samotnými japonskými vojáky.
Oběti, nebo prostitutky?
Korejky, které byly za války v armádních nevěstincích, se sice dočkaly v minulosti slov lítosti ze strany japonských vládních politiků, ale Japonsko i šedesát let po válce odmítá těmto ženám zaplatit odškodnění. Bývalé korejské armádní „sexuální otrokyně“ se před japonskými soudy marně domáhají individuální finanční kompenzace – jejich žaloby byly v několika desítkách případů zamítnuty. Japonsko pouze v polovině devadesátých let vytvořilo Fond asijských žen, z něhož jistou formu odškodnění získalo několik stovek žen.
Na Japonsko je ale vyvíjen i mezinárodní tlak – rezoluci, která vyzývá Tokio k řešení tohoto problému, schválil například i Evropský parlament. Část japonských politiků však celou otázku japonské viny zpochybňuje a otevřeně tvrdí, že korejské ženy nebyly oběti, ale obyčejné prostitutky. Pro Korejce naopak tento japonský zločin tvoří nejostudnější kapitolu moderních dějin.
