VĚDNOHUBKY
Lidé možná nepocházejí z východní Afriky, jak se vědci dosud domnívali, protože tam byly nalezeny nejstarší známé pozůstatky moderního člověka. Genetická analýza zveřejněná tento týden v časopise PNAS americké akademie věd naznačuje, že to mohlo být jinak: skutečnou kolébkou lidstva je možná jižní cíp Afriky.
Genetici pod vedením Brenny Hennové ze Stanfordovy univerzity analyzovali vzorky DNA ze slin příslušníků 27 primitivních kmenů lovců a sběračů včetně Křováků a Pygmejů žijících v Jižní Africe a porovnávali je s genetickou informací kmenů obývajících země střední Afriky. Zjistili, že nositeli nejrůznorodější DNA jsou tradiční kmeny na jihu kontinentu. To znamená, že právě jejich populace jsou geneticky nejstarší. Někteří antropologové ale jednoznačný závěr, že lidé pocházejí z jihu Afriky, odmítají. Podle nich mohou tyto populace dnes žít jinde, než odkud pocházejí. Křováci podle nich mohli na jih kdysi doputovat ze severovýchodní části kontinentu.
Máte pocit, že vás zahřeje jen pouhý pohled do otevřeného ohně? Může to být víc než pouhý pocit, tvrdí studie vědců Hopkinsovy univerzity v časopise Science. Odborníci v sérii pokusů s larvami mušek octomilek odhalili, že molekula rodopsin, která hraje roli při detekci světla ve světločivných buňkách - tyčinkách na sítnici oka, reaguje nejen na světlo, ale i na změnu teploty. Larvám octomilek rodopsin pomáhá při hledání ideální teploty pro vývoj, která se pohybuje v rozmezí od 19 do 24 stupňů Celsia. Vědci přišli na to, že larvy s mutací genu s názvem ninaE, který kóduje právě produkci rodopsinu, nedokážou správnou teplotu poznat a putovat za ní. Podle Craiga Montella, profesora biochemie, který se na výzkumu podílel, je pravděpodobné, že stejnou roli má rodopsin také u dalších živočichů. Mezi vnímáním světla a pocitu tepla tudíž může být bližší souvislost, než jsme dosud tušili. Někteří žraloci se orientují podle mentálních map a nelze vyloučit, že k tomu využívají magnetické pole, vyplývá ze studie biologů z Floridského přírodovědného muzea, kterou publikovali v časopise Journal of Animal Ecology. Biologové vybavili tři druhy žraloků vysílačkami a sledovali jejich pohyb v moři. Potom statisticky vyhodnocovali, kdy se jednalo o cílenou výpravu a kdy o náhodné cestování. Zjistili, že liškoun obecný se vydává na 400 až 1900 metrů dlouhé plánované cesty, žralok tygří dokonce na šest až osm kilometrů dlouhé výpravy. Oproti tomu žralok černoploutvý se pohybuje v mnohem menším teritoriu a v něm se pohybuje náhodným způsobem.
Žraloci, kteří mají předem naplánované trasy, se přitom nacházejí v prostředí, kde se nemohou orientovat podle viditelných útesů či struktur na mořském dně, protože cestují i v noci a plují v hloubce 75 až 100 metrů. Jednoznačné vysvětlení, jak je možné, že tyto paryby nezabloudí, biologové nemají. Vypozorovali ale, že starší jedinci se vydávají na delší vzdálenosti. Biologové to vysvětlují tak, že zkušenější žraloci mají lepší mentální mapy. Podle hlavního autora studie, ichtyologa Yannise Papastamatioua, jim může pomáhat vnímání magnetického pole. Magnetorecepce je pravděpodobně nejzajímavějším smyslem, a přitom jí zatím věda moc nerozumí. Ale přibývá důkazů, že magnetické pole nějakým způsobem vnímá spousta živočichů, pokud ne všichni, uvedl Papastamatiou v tiskovém prohlášení.
O autorovi| EVA VLČKOVÁ, redaktorka LN
