Bezprostředně po srbské kapitulaci ve válce s NATO v červnu 1999 začala moc v Kosovu přebírat gerilová organizace Osvobozenecká armáda Kosova (UÇK). Ta začala plánovitě se zatýkáním Srbů, Romů, Srbsku loajálních Albánců a dalších, které obviňovali z údajného podílu na zločinech, které na Albáncích spáchala srbská policie a jugoslávská armáda. S těmito únosy byla vbrzku seznámena i prokuratura tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu (ICTY). Od roku 2001 začaly na adresu tribunálu přicházet i informace, že nezvěstní Srbové byli z Kosova transportováni do severní Albánie.
Zdrojem byly hlavně rodiny unesených, které nepřestávaly pátrat; k uvedeným informacím se nejčastěji dostaly přes albánské prostředníky. Ti vesměs tvrdili, že dotyční ještě žijí a že je za úplatu dokážou dostat zpět; šlo však s největší pravděpodobností o lidi, kteří chtěli vydělat na důvěře zoufalých příbuzných. Dva nejmenovaní svědci (jeden byl prý zavlečen do Albánie a později propuštěn) v roce 2003 informovali mezinárodní správu OSN v Kosovu (UNMIK), že zavlečeným Srbům byly dokonce odebírány orgány určené k transplantaci. Zmiňovali se o „žlutém domě“ v horské vesničce Riba, kde měly transplantace probíhat.
UNMIK zde o několik měsíců nalezl použité stříkačky, ampule od léků a materiál potřebný při infuzích. V domě samotném byla nalezena skvrna od krve. UNMIK to nepokládal za dostatečný doklad pro vyřčené obvinění, důkazní materiál uložil a později předal haagskému tribunálu. Protože ICTY má pravomoc vyšetřovat pouze na území bývalé Jugoslávie, k vyšetřování nepřistoupil a nechal posléze důkazní materiál zlikvidovat. Carla del Ponte poté, co v roce 2008 odstoupila z funkce hlavního žalobce ICTY, vydala memoáry, v nichž několik odstavců věnuje i tomuto případu.
Následně se věci chopila srbská prokuratura pro válečné zločiny a začala ho rozpracovávat. Poté co na případu odmítla spolupracovat albánská strana, předala srbská prokuratura shromážděný materiál Dickovi Martymu, proslavenému díky odhalení tajných věznic CIA v Polsku a Rumunsku.
Nereálné spekulace Na Balkáně se s lidskými orgány skutečně obchoduje, síť obchodníků v posledních letech zasahuje na území Řecka, Albánie, Makedonie a odnedávna také Kosova, kde byla v roce 2008 odhalena ilegální klinika zabývající se transplantacemi.
Provozovala ji ovšem skupina izraelských a tureckých lékařů, kteří se nejprve neúspěšně pokusili usídlit v Makedonii, poté kliniku otevřeli v Estonsku, odkud byli vykázáni, a přesunuli se do Kosova.
Dárci pocházeli hlavně z Moldavska. V Albánii byla oficiálně první úspěšná transplantace provedena teprve před čtyřmi roky, a i když lze spekulovat o ilegálních operacích o něco dříve, v roce 1999 si to lze těžko představit, a už vůbec ne v improvizovaných podmínkách venkovského domu. I kdybychom předpokládali, že pacient nemusí zůstat naživu, je potřeba spolupráce několika kvalifikovaných chirurgů za asistence anesteziologů, nefrologů, hematologů a zkušených sester. Vyňatý orgán musí být voperován vhodnému příjemci do několika hodin.
Spekulace o údajných transplantacích proto odmítl jako nereálné i odborník na slovo vzatý, přednosta oddělení transplantací v urologickém a nefrologickém ústavu Klinického centra Srbska. Co se onoho žlutého domu týče, jeho stálí obyvatelé vysvětlili srbským novinářům, kteří se případu věnovali, že nalezený zdravotnický materiál byl určen nemocným prarodičům, a ukazovali i příslušnou dokumentaci. Malá skvrna od krve není v domě, kde proběhlo několik porodů a kde se průběžně porcuje maso poražených domácích zvířat, ničím neobvyklým. Je dost možné, že informace o odebíraných orgánech vznikly „tichou poštou“. V Albánii se právě v letech 1998 a 1999 v tisku přetřásaly fámy o údajném odebírání orgánů „stovkám dětí“ ze zapadlých oblastí severní Albánie. Nebyla na nich prokázána ani špetka pravdy, někdo je však mohl spojit s faktem, že v severní Albánii v té době fungovalo několik výcvikových táborů UÇK a že pravděpodobně v těchto táborech bylo po válce drženo odhadem 200 až 450 Srbů zavlečených sem z Kosova. Není vyloučeno, že byli původně drženi jako rukojmí za několik tisíc Albánců, kteří byli bez soudu zadržováni v Srbsku (jen minimum z nich patřilo k UÇK). Po pádu Miloševiče byli tito Albánci propuštěni. Byli snad zadržovaní Srbové popraveni až tehdy, aby nebylo možné bývalé velitele UÇK, kteří se v té době už pohybovali v politice, spojovat s jejich únosy? Srbská prokuratura získala snímek, na němž jsou těla několika do té doby nezvěstných Srbů zřejmě popravených v Albánii a jejich pravděpodobní kati.
Zastíněný zločin Není jisté, jakou roli v tom mohl hrát dosavadní premiér Hashim Thaçi. Část Martyho zprávy týkající se UÇK je nekriticky převzata ze srbských zdrojů. Původním autorem příslušných pasáží je srbská tajná služba, jejíž zprávy měly diskreditovat kosovskoalbánskou politickou scénu. Thaçi rozhodně nebyl vůdcem „Drenické skupiny“ UÇK, od roku 1993 do dubna 1998, kdy v Kosovu propuklo povstání, žil v cizině. V hierarchii UÇK začal stoupat až po návratu, nepatřil k jejím vojenským strukturám a na úplný vrchol se dostal až několik měsíců po válce.
Za zadržování Srbů i jejich popravy jsou spíše odpovědní vojenští velitelé, například Ramush Haradinaj, bývalý kosovský premiér, již jednou haagským tribunálem osvobozený a nyní znovu souzený. Lze si ovšem jen těžko představit, že by Thaçi nic nevěděl, podobně jako bývalý mluvčí UÇK, pak předseda kosovského parlamentu a po abdikaci kosovského prezidenta zastupující hlava státu Jakup Krasniqi. Senzace s odebíráním orgánů bohužel tento masový zločin, který by se dal dokázat podstatně snáz, zastiňuje.
***
Je dost možné, že informace o odebíraných orgánech vznikly „tichou poštou“
I když lze spekulovat o ilegálních operacích o něco dříve, v roce 1999 si to lze těžko představit, a už vůbec ne v improvizovaných podmínkách venkovského domu
O autorovi| FILIP TESAŘ, balkanolog Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů, v. v. i.
