Dnes o feudálním právním reliktu – a není to milost
Ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová ve středu na rozloučenou udělila své vlastní medaile zasloužilým justičním funkcionářům. Jedna zpráva ze zákulisí: navržený místopředseda Nejvyššího správního soudu Michal Mazanec její metál odmítl. Ve zdvořilém, ale jasném dopise píše, že nechce být s cenou spojován, výběr lidí se mu zdál netransparentní.
Ato je charakteristické slovo i pro celou éru dr. Kovářové. Netransparentní byl pokus o změnu zákona o soudech (nastrčený poslanec ODS navrhl, aby se šéfem Nejvyššího soudu mohl stát i někdo bez soudní praxe – rozuměj: třeba i Daniela Kovářová). Netransparentní zůstal výběr soudců, takže do poslední várky jmenování se dostala i poslankyně ČSSD Hana Šedivá (Kovářová jí na poslední chvíli podčmrkla jako odbornou justiční zkoušku 19 let starý test komerčního právníka – což je výsměch všem schopnějším čekatelům). A netransparentní se za její éry staly SPZ čili stížnosti pro porušení zákona. I když neklesly na dno vyhloubené Pavlem Němcem.
Stížnosti pro porušení zákona jsou „feudální“ pravomocí ministrů spravedlnosti; taková malá obdoba prezidentských milostí – však pocházejí z rakouského trestního řádu z roku 1873. Ministr takto smí mimořádně napadnout každé pravomocné rozhodnutí v trestním řízení. Není omezen důvody, může chtít přezkoumat i skutková zjištění. Není dokonce omezen ani časovými lhůtami! (I když zvyklost je taková, že před 25. únor 1948 ministři nejdou.) Při podání SPZ může zároveň požádat – zjednodušeně řečeno – o pozastavení výkonu rozhodnutí, takže ministr může někoho fakticky propustit z vazby. Katarský princ by mohl vyprávět...
Ministři mohou díky tomu vtrhnout do trestní věci jako bůh na mašině a napravovat očividné křivdy. Ale také to může vést k neprůhledné, kabinetní justici; což se ve větší (za Němce) či menší míře (za Kovářové) dělo. U Pavla Němce občas skutečně nebylo jasné, za koho a proč zrovna kope. V analýze ministerstva spravedlnosti, zpracované po jeho odchodu, tvoří jeho SPZ zvláštní kategorii („procesní vady“, „hmotněprávní vady, „nápravy starých křivd“ – a „stížnosti z pokynu ministra Němce“). Katarský princ byl jen špičkou ledovce, o většině stížností se lidé vůbec nedozvědí. Úspěšnost Němcových SPZ klesla z běžných 90 % na 75,5 %. Ale za propuštění z vazby to zřejmě stálo.
Jiří Pospíšil nebyl kdovíjaký reformátor, ale v této věci se držel opatrného postupu: na rozdíl od Němce nepodal žádnou SPZ bez stanoviska státního zastupitelství. A to za Kovářové a jejího náměstka Marka Görgese opět skončilo. Noviny zaznamenaly jen SPZ ve prospěch Jiřího Čunka (už nezaznamenaly, že tehdejší šéf odboru dohledu ve své analýze doporučil stížnost ve prospěch Čunka nepodávat; Görges mu analýzu nařídil vymazat z počítače). Pomocí SPZ se řešil i jeden obchodní spor, který přerostl v trestní (náměstek Görges seděl v jedné ze svářících se firem těsně před nástupem na ministerstvo jako exekuční správce; koho zajímají detaily, najde je v rozhodnutí 4 Tz 1/2010).
Někteří ústavní právníci navrhují relikt konečně zrušit a nahradit širokou možností dovolání. Jenže... pořád tu jsou dávné případy starých křivd, kdy pomůže jen SPZ. Nestačilo by zrušit Voldemortovu, chci říci Němcovu kletbu nad ministerstvem?
***
Soudce Mazanec odmítl metál s tím, že výběr lidí se mu zdál netransparentní. Což je ostatně příznačné pro celou éru dr. Kovářové.
O autorovi| Tomáš Němeček, redaktor Orientace
