„Vezměte jich co nejvíc, ať máme z čeho vybírat,“ instruoval jsem Božidaru den před focením pro Esprit LN. Když dorazila před kavárnu na pražském Smetanově nábřeží, měl jsem možnost vidět magickou přitažlivost jejích ručně pletených svetrů na vlastní oči. Šest obrovských tašek plných pestrobarevných skvostů vzbudilo pozornost skupinky procházejících Italek: „Bello! É fattoamano? Bellissimo!“ volaly nadšeně. „Tohle se mi stává pořád. Hlavně když cestujiamám na sobě svůj oversize ,big knit‘. Během přesunu po letišti většinou naberu minimálně jednu objednávku,“ směje se drobná blondýnka, která mi připomíná slavné krásky z šedesátkových filmů.
  |
Jak se později dozvídám, není to jen pocit. Kinematografie je totiž Božidařinou celoživotní vášní a filmy ji inspirují jak při pilování vlastního stylu, tak při vymýšlení nových designů svetrů, jimiž se během loňského roku proslavila.
„Připadám si jako maniak, ale já svetry vidím všude. Nejen v originálech ze 60. let, ale i v retro filmech, které se dnes s oblibou točí. Naposledy jsem byla v kipo ně na filmu Kameny bolesti s Marion Cotillard a Louisem Garrelem - a ten fialový cardigan, co tam Louis nosí, musím uplést,“ ukazuje mi fotku na mobilu a snad kvůli mému překvapenému výrazu dodá: „Jak říkám, jsem maniak. Jak vidím svetr, musím ho vyfotit. Klidně i uprostřed filmu v kině!“
Tradiční moravská škola
V porovnání s extravagantními jmény, která dnes dostávají mnohé české děti, zní Božidara vcelku familiérně. O to víc překvapí, že od roku 1943 dostaly toto staré slovanské jméno na našem území pouze dvě dívky, jež dělí 37 let. Mladší Božidara se narodila v jihomoravských Žatčanech a díky krojovým tradicím, kterých byla její rodina součástí, měla k ručním pracím velmi blízko už od dětství: „Když mi bylo dvanáct, bydleli jsme u babičky. A já si vzpomínám, jak mě učila plést. Byly to krásné časy, bez mobilů a televize, kdy jsme si při pletení povídaly a užívaly si jedna druhou. Tehdy jsem s babiččinou pomocí upletla první svetr - jako dárek bráchovi. Byl hnědý, hodně kousal, ale brácha ho i tak nosil. Kdo ví, kde je mu dneska konec,“ směje se Božidara. Svůj talent však spíš než po babičce zdědila své pratetě, která byla zručná vyšívačka lidových krojů, a matce švadleně.
Svetrem pro bratra se však Božidařina pletací kariéra na dlouho uzavřela. Přednost dostala studia a kariéra učitelky francouzštiny na gymnáziu. „V pětadvaceti jsem začala učit na gymnáziu v Brně, v osmadvaceti jsem se přestěhovala do Prahy a začala pracovat jako asistentka pro jednu francouzskou firmu. Ve třiceti jsem si začala přivydělávat jako modelka, a když vypukla ekonomická krize a Francouzi se stáhli, zase jsem se vrátila do školství. Učila jsem i ekonomii a psychologii. Sice mi to rozšířilo obzory, ale zároveň mě to psychicky i zdravotně vyčerpalo. To, co člověk zvládá ve dvaceti či pětadvaceti, najednou ve třiceti tak snadno nejde,“ vzpomíná Božidara, která se ve svých pětatřiceti letech rozhodla dát výpověď. „Nic jiného mi tehdy nezbývalo. Ze zdravotního hlediska to bylo už tři minuty po dvanácté,“ říká a je na ní vidět, že učení jí v životě schází.
Rozhodnutí odejít ze školství tehdy Božidaře usnadnil i přítel, díky kterému nemusela řešit finance. Odstěhovala se za ním do anglického městečka Shrewsbury, kde ji dlouhá chvíle ve starém kamenném domě s krbem a krásnou zahradou připomněla staré dobré časy trávené s babičkou. „Hodně jsem tehdy odpočívala. Já ale patřím k těm lidem, kteří i když odpočívají, pořád mají potřebu být aktivní. Neplánovala jsem to, prostě to přišlo,“ vzpomíná na svůj návrat k pletení. „Při brouzdání po internetu jsem narazila na skvělou 100% vlnu z alpaky, kterou nabízeli v neuvěřitelné škále barev, a tak jsem se rozhodla uplést pro každého z rodiny k Vánocům šálu,“ vypráví Božidara.
Druhý svetr v životě
Vzhledem k tomu, že se šály líbily, se Božidara rozhodla, že tentokrát potěší sebe a uplete si svetr, který už dlouho marně sháněla v obchodech. 27. října 2016 pak dopletla svůj první oversize svetr s rolákem v barvě bílé slonoviny. Jeho fotografií se pochlubila na Instagramu -a okamžitě strhla lavinu zájmu. „První objednávka mi přišla o pár dní později až z Brazílie, a když svetr ke klientce dorazil, objednala jich dalších osm,“ líčí Božidara příběh své nové značky. Více než byznysmenkou však byla umělkyní - zajímaly ji spíše nové barvy vlny než cena zakoupených klubek. Ta překvapila až jejího přítele. Díky němu si Božidara uvědomila, že pokud nechce prodělávat, bude muset zvýšit cenu. „První svetry jsem prodávala po šesti tisících, jen čtyři a půl tisíce stála vlna potřebná na jejich výrobu. Jeden svetr jsem pak pletla tři až sedm dnů, podle náročnosti. Když mi přítel řekl, kolik ho stálo poštovné do Brazílie, uvědomila jsem si, že budu muset svetr prodávat minimálně za osm tisíc,“ říká trochu stydlivě Božidara.
Každý svetr, který Božidara upletla, vyfotila na svůj Instagram a každá taková fotka jí přinesla další a další zákazníky. Spustila se řetězová reakce, kterou ještě podpořila Božidařina kamarádka Veronika, známá díky svému módnímu blogu TheCzechChicks. „Nestíhala jsem. Během jednoho týdne jsem dostala klidně i třicet objednávek, což mě donutilo začít hledat pletařky, které by mi pomohly. To ale byla totální katastrofa. Některé starší neuměly s většími jehlicemi, jiné mladší neměly to správné oko, další zase vkus. Někdy zase měly potřebu vlastní invence, což dopadlo špatně, takže nejednou jsme svetr třikrát páraly, a já místo abych pletla, jsem vysvětlovala pletařkám, co mají dělat,“ líčí své zkušenosti Božidara.
Navíc lidem nerada předává své pletací návody: „O návody jsou vedené války. Já už jich prošla tolik, i ty od babičky, a všem vždycky něco chybí. Občas se zajdu podívat třeba i do obchodu Loro Piana v Pařížské, kde mají nádherné svetry, které jsou vyráběné strojově, ale stojí klidně i čtyřicet tisíc. A já se na ně podívám a okamžitě vidím, že zákazníkům nemohou vyhovovat, protože jsou třeba příliš krátké. A tak postupně sbírám nejrůznější podněty, upravuji získané návody a zkouším je předělat po svém. Myslím, že mám talent a vím, co zákazníci chtějí a co jim bude slušet,“ říká Božidara, která dnes dává práci dvěma pletařkám, s nimiž je spokojená.
B jako Božidara
„Když jsem zvýšila ceny, uvědomila jsem si, že nemůžu klientům posílat svetry zabalené v igelitce, a začala jsem řešit, co s tím,“ vzpomíná. Tehdy si shodou okolností objednávala šaty od jedné francouzské návrhářky, která jí je domů poslala zabalené v bavlněném sáčku. Bingo!
„Když jsem šaty v tom elegantním balení dostala, okamžitě jsem měla pocit, že vynaložené peníze za to stály. Ten sáček jim dodával luxusní punc. A přesně to mě inspirovalo k ušití bavlněných vaků na mé svetry. Napadlo mě do každého všít mašličku v barvě toho svetru, a jelikož miluji Brigitte Bardot a mé jméno zároveň začíná na B, vyšila jsem na sáčky tohle písmeno a kytičku. Tím vlastně vzniklo i mé logo,“ říká Božidara, která si už dnes kvůli množství objednávek vaky nechává šít.
Zhruba v polovině října, kdy už Božidara na svém webu nechávala klienty vybírat z deseti modelů v osmatřiceti barvách, se ozvali z časopisu Elle s tím, že za tři dny budou fotit velký editorial se svetry a rádi by do něj zařadili i nějaké její. „V té době jsem pletla jen na objednávku a skladem jsem neměla vůbec nic. Musela jsem jim půjčit několik svetrů, které jsem měla připravené pro klienty, a jeden hořčicový jsem pro ně upletla během tří dnů doslova na míru. Sice jsem měla v plánu trávit víkend s manželem, ale bylo to Elle! Někteří lidi čekají klidně deset let, než se tam jejich věci objeví,“ líčí Božidara.
Poté, co se její svetry objevily na stránkách nejslavnějšího módního magazínu u nás, čekala designérka razantní nárůst zákazníků. Marně. „Byla jsem z toho dost překvapená. Čekala jsem, že mi lidi budou trhat ruce, a přitom se nic podobného nekonalo. Být v Elle mi ale pomohlo v prestiži. Být na těch stránkách mou tvorbu přiblížilo nové skupině VIP klientů, mezi nimiž jsou třeba celebrity či lidé z módního světa, kteří jdou po tom, co je cool. Pořád jsou však v menšině oproti klientům, kteří se ke mně dostanou skrze Instagram. Tam už si mé svetry žijí vlastním životem.“
V současné době Božidara chystá focení první kampaně a připravuje uvedení svých svetrů do jednoho z pražských butiků. „Věřil byste, že ještě nemám hotové ani visačky? To všechno musí být, než se svetry začnou v obchodě prodávat,“ říká Božidara. Právě kvůli prodeji v kamenném butiku chce nabídku zúžit, aby pletařky vše zvládly, zatímco ona se bude věnovat novým designům pro muže, ale i dalším produktům.
„Do budoucna bych chtěla zákazníkům nabídnout třeba i šaty nebo kabelky,“ zasní se Božidara. V tu chvíli mě napadá, zda si vůbec uvědomuje, že už je zase v koloběhu plném stresu, kvůli kterému musela podat výpověď z práce. Její odpověď mě uklidní. „Je pravda, že jsem stresař a občas si pobrečím. Ale práce mě baví a ta firma je moje. Nemám nadřízené, kteří by mě k něčemu nutili. Jsem volná, svobodnější než kdy dřív. To je to nejlepší, co vás může v životě potkat.“
