Když potkám na ulici mocné SUV, mohutné vozidlo v odolné terénní úpravě, speciálně navržené pro velkoměstské dobrodruhy, kteří se vpodvečer vydávají na lov volných parkovacích míst před nákupním centrem, sedí většinou za volantem osamocená křehká žena.
A nemůžu si pomoct, pokaždé mě to trošku irituje. Představa, že k přemístění dámy, která má šedesát kilo (včetně kabelky a psíka), z bodu A (pizzerie) do bodu B (bydliště) je pokaždé nutné přemístit dvě tuny plechů, skla a umělé hmoty, mi přijde ujetá.
Netvrdím, že je to nějak dramaticky efektivnější jízda, když se v tom velkém voze veze osamocený devadesátikilový muž. Nebo že by v tom bylo méně okázalé arogance. Možná mi jen ten pohled na drobné ženské postavy, trochu ztracené uvnitř těchhle silničních lokomotiv, silněji podtrhuje podezření, že tady se vědecko-technický pokrok nepustil ideálním směrem.
Na velikosti záleží
Krátkým surfováním po internetu jsem zjistil, že vztah žena a mohutné SUV je už známým světovým fenoménem. Narazil jsem na odhady, podle nichž více než polovinu těchto aut na planetě řídí ženy. A právě ony prý také zásadně přispěly k jejich velkému úspěchu.
Co dámy tak přitahuje na autech, která se vyvinula z vojenských a lesnických terénních vozů zkřížených s malým náklaďákem, na autech, která jsou vnímána jako zhmotnění svalnatého machistického světa? Uklidňuje je snad uprostřed městské dopravní zácpy představa, že s tímhle vozem se dá parádně řádit v bahně?
Ženský svět je přece jemný a subtilně elegantní jako jehlový podpatek a tenká mentolová cigareta, ne?
Podobného názoru byli asi pánové z koncernu Chrysler, když v roce 1956 přišli s designem speciálně dámského auta, které vypadalo jako pojízdný flakon na esenci mužských představ o ženském světě. Vyráběla ho automobilka Dodge a jmenoval se samozřejmě La Femme. Do výbavy vozu patřily všelijaké ženské vychytávky jako třeba kabelka z růžové teletiny, která ladila s interiérem a dala se zasadit do zásuvky v sedadle pro spolujezdce. Kabelka byla vybavena designovou pudřenkou, rtěnkou, peněženkou, pouzdrem na cigarety, zapalovačem a hřebenem. Navrchu měla pozlacený medailon, do nějž se dalo vyrýt jméno řidičky.
Jenže nakonec z toho byl debakl. Ženy si „svůj“ vůz neoblíbily. Zato obludy s náhonem na čtyři kola, které se o pár desetiletí později přihnaly do měst z lesů a stepí, jim vyloženě učarovaly. Podle některých autorek je to akt ženské emancipace. Americká automobilová publicistka Ingrid Loeffler Palmerová psala v devadesátých letech, že ženy téhle dekády jsou stejně drsné a soběstačné – jako SUV, v nichž jezdí. A citovala řidičky, jež si pochvalovaly pocit síly a moci, který ve svých velkých autech prožívají. Jiné zase tvrdily, že v menším autě by měly strach, že je ostatní řidiči převálcují a zadupou.
Bezpečí a iluze
A právě pocit moci a bezpečí je nejčastěji uváděný důvod obliby velkých aut u žen. Což zas tak nepřekvapí. Křehká dáma nebo matka s dětmi dá logicky přednost pojízdnému hradu. (Ve Státech už vznikly celé městské legendy o matkách, které zachránily sebe a své děti před ozbrojeným lupičem, jemuž unikly tak, že se svým mocným SUV sjely z vozovky a zmizely někde v polích, lesích, poušti či prérii.)
Tomuhle pocitu moci a bezpečí věnoval před lety článek i známý publicista Malcolm Gladwell. Cituje v něm kulturního antropologa G. Rapailleho, který tvrdí, že víra v bezpečí uvnitř SUV vychází z nejhlubšího podvědomí. Třeba pocit, že když je člověk výš než řidiči ostatních aut, je méně zranitelný, protože se na ně dívá svrchu, dominuje jim. Tenhle prastarý instinkt je silnější než vědomí, že být výš znamená také větší riziko, že se při havárii i s autem převrátím.
Bezpečí uvnitř SUV je z tohoto důvodu přinejmenším sporné. A pak jsou tu také suchá fakta a statistiky o tom, co se stává, když se vysoká dvoutunová monstra s kusem pochromovaného lešení na přídi srazí s menším účastníkem silničního provozu. Z nich je patrné, že bezpečí člověka v okolí jedoucího SUV razantně klesá.
Gladwell píše, že SUV totiž změnila naše vnímání bezpečí za volantem: Aktivní bezpečnostní prvky – jako dobrá ovladatelnost a krátká brzdná dráha, která je typická pro menší auta – jsme vyměnili za pasivní – jako třeba robustnost, hmotnost a obrovské nárazníky. Dlouhá brzdná dráha SUV nás prostě nezajímá. Víme totiž, že dříve nebo později se s něčím srazíme. Ale pak budeme ve výhodě. Jeden z předních projektantů aut z General Motors v Gladwellově článku až posměšně říká, že pro vlastníky SUV je nějaká funkčnost auta vlastně vedlejší. Jim jde hlavně o to, jak je vnímají ostatní. Velké auto je velkým gestem. Gladwell zmiňuje výzkum, který si nechaly vypracovat samy automobilky. Podle něj si SUV pořizují obvykle lidé „nejistí, marnotratní, sebestřední a do sebe pohroužení, lidé co se často strachují o své manželství nebo jim chybí řidičská sebedůvěra“.
To všechno sedí. Ale stále mi není úplně jasné, proč mě řidičky velkých vehiklů iritují víc než řidiči. Leda by to bylo tím, že jsem jenom nejistý, sebestředný šovinista, který z hlubin svého primitivního podvědomí věří, že nařvané silniční hovadství je hezká mužská tradice, ve které ženy nemají co dělat.
