Hudba, kterou vytváří pod různými jmény někdy od druhé poloviny osmdesátých let Mirek Papež, evokuje pásovou výrobu. Posluchač je svědkem toho, jak v přísném strojovém rytmu probíhá montáž tónů a zvuků do nějakého symetrického tvaru, který bývá před koncem zase rozebírán na jednotlivé díly. Nejméně prvních deset let své hudební kariéry Papež „montoval“ se skupinami Gundreams a později Vanessa Gun, materiálem mu byl nejčastěji agresivní hluk a výsledkem poměrně skličující zvukové obrazy jakýchsi nelidských mašinerií, do kterých většinou kdosi vztekle vykřikoval stížnosti na zhoubné projevy moderní civilizace. Pro tento styl se vžil název EBM a na počátku devadesátých let byl docela populární. Ovšem takovýhle recept se rychle vyčerpá.
Několik let poté, co jeho hudební projekty poněkud ztratily dech, si na sebe Papež ušil fiktivní kabaretní postavu Moimira Papaleska.
Byl to asi takový osudový osvobozující vtip, který mu umožnil hrát někoho, kým není, hrát si s tou starou formulí syntetické, strojové hudby a la Kraftwerk, jako by to byl nějaký předmět, který může měnit významy. Ve skupině Moimir Papalescu and The Nihilists ji postavil do kontrastu s živelností hudebníků a zpěváků Hanka a Sonji, kteří měli blízko k hudební estetice Nicka Cavea, nebo dokonce „kovbojské psychedelii“ Leeho Hazelwooda. V projektu The Sylists ji spojil s prvky funku a zpěvem Tonyi Gravesové. Nejvýraznější je tahle hra ovšem v projektech, kde se spojil s multiinstrumentalistou Petrem Venkrbcem (dříve Vltava a Psí vojáci) - v experimentální skupině Magnetik a v projektu Die Alten Maschinen. V obou případech odkazuje na inspirační zdroje za hranicemi hudby: hlavní jsou knihy Karla Čapka nebo H. G. Wellse, staré sci-fi komiksy z časopisu ABC nebo třeba filmy Karla Zemana.
Die Alten Maschinen vydali první nahrávku před dvěma lety, byl to singl se skladbou To Be Or Not, ke které napsal text a v níž zpívá Gerald Casale z americké kapely Devo, jedné z nejvýznamnějších kapel alternativní pop-music sedmdesátých a osmdesátých let. Tato skladba o mechanickém chlapci se servomotorovou duší, který sní o lásce, se jako jedna z patnácti objevila i na letošním dlouhohrajícím albu Songs About Love And Machines, tedy „písně o lásce a strojích“. Není divu, že členové kapely nazývají svůj styl „robopop“. U většiny dalších skladeb vystupuje jako zpěvák a textař Leon Stevenson, který získal proslulost v osmdesátých letech jako bubeník a zpěvák kanadských The Extras. Zpívá tu jednou o cínovém srdci, jinde o marťanském cirkusu pro kluky, holky a mutanty či o lásce k herečce Sigourney Weaverové. Pak je tu parádní cover verze hitu Dead Man Walking od Davida Bowieho a pár skladeb, kde se nezpívá a nemluví lidskou řečí, jsou v nich jen rozhovory strojů nebo možná noční blouznění domácích spotřebičů. Celé album má pod vší tou ujetou zábavností v sobě smutek po filmech a literatuře, v nichž byl vědec dobrodružným hrdinou, po době, kdy byly ještě stroje krásné nebo děsivé. Jako třeba v animovaném snímku Jiřího Trnky Kybernetická babička z roku 1962, podle nějž nahráli Die Alten Maschinen píseň na druhé části alba, která bude na Štědrý den volně ke stažení na stránkách vydavatelství X-Production. Die Alten Maschinen to sice neřeknou nahlas, ale v jejich světě zachraňují robotické babičky děti před těmi skutečnými. I k jejich názvu by se to pěkně hodilo.
