Krev v mrakodrapu nebo rodinná pohoda u krbu. Jaké podoby mají Vánoce v Hollywoodu

Sacharinově laskavé a zamilované zimní příběhy, ale i ztřeštěné komedie odehrávající se kolem stromečku a hlavně děti, samé děti, kupy dětí. A pak také snímky začínající naznačenou souloží na veřejném záchodě (Čtvery Vánoce, 2008) nebo s opilým Santa Clausem obšťastňujícím santaclausovsky ujetou dívku v převlékací kabině obchodního domu (Santa je úchyl, 2003). Americké vánoční filmy jsou rozkročené napříč tématy i žánry. Jedno však mají společné – jejich hlavním tématem je láska a rodina. Jen to jejich hrdinům tak nějak musí dojít.

Největším hitem svátečního období ze zámořské produkce je tradičně malý Kevin, ponechaný rodinou nejprve v ohromném domě na předměstí Chicaga (Sám doma), a pak opuštěný dokonce uprostřed New Yorku (Sám doma 2), kde se ocitl poprvé v životě. 

Oba filmy s Macaulayem Culkinem v hlavní roli, v nichž režisér Chris Columbus v nejlepší formě předvedl vytříbený smysl pro zacházení s kýčem, až z něj udělal klasiku, totiž obsahují základní stavební prvky potřebné ke zpracování vánočního tématu. Hlavním cílem je dostat ústřední postavu či postavy do trablů, jejichž rozměry zdánlivě překročí možnosti hrdinů je řešit. Oni jim však čelit začnou a Vánoce mají dost instrumentů, aby poskytly pomoc a vodítko. Nejde tedy jen o sváteční atmosféru, ale i o její hmotné projevy. V různé míře ovšem zasáhne též nadpřirozeno. Ve všech takových snímcích katarzi představuje neochvějná velká lidská pravda, že lidé se mají mít rádi nejen o Vánocích.

Noir Vánoce

Hollywood ovšem nabízí vánoční tematiku nepřetržitě od svého vzniku, a to ve dvou základních proudech. První představují filmy, u nichž by přenesení do jiného ročního období nedávalo smysl. A druhým jsou univerzální příběhy, jimž zasazení do posledních dnů roku dá buď výjimečnost, nebo je alespoň ozvláštní. Kdyby Bruce Willis nebojoval za vysvobození své ženy (a k tomu přidruženě pár stovek dalších obětí) ze spárů megalomanského zabijáka právě ve chvíli, kdy se koná firemní vánoční večírek, byla by Smrtonosná past (1988) řadovým akčňákem a neupozornila by tak výrazně na potenciál do té doby spíš komediálního herce. 

Kdepak, Vánoce dávají hrdinům sílu, a tak se vždycky ukážou být mnohem mocnější než kdejaký zločinec, s nímž se potkávají až překvapivě často. Účinnost tohoto spojení ukázal už hammettovský Detektiv Nick v New Yorku (v originále The Thin Man, 1934), jehož natočením zároveň začínají pravidelné výlety zámořských filmařů do onoho svatého období, kdy na plátně padá umělý sníh. 

Na přelomu 30. a 40. let, tedy v době nenaplněných nadějí, že odeznívající velká hospodářská krize byla to nejhorší, co společnost mohlo potkat (USA byly na dvou frontách vtahovány do druhé světové války), přinášely vánoční filmy útěchu a navracely víru v budoucnost. Když už ne víru náboženskou, o tu v nich nikdy až tolik nešlo. Ačkoli křesťanský podtext v podobě modliteb, piety a zásahů shůry často mají. 

Vrcholné dílo zmíněného období představuje i v Česku často reprízovaný Život je krásný (1946). Anděl Clarence zde v pozemské podobě pomáhá kladnému hrdinovi, jehož životní zkoušky byly tak obtížné, až jej série nezdarů přivedla na pokraj sebevraždy. Všechno se samozřejmě v dobré obrátí. Režisér Frank Capra tu postavil protiváhu tehdy oblíbeným noirovým filmům. Je symptomatické, že pro určitou plakátovost a řvavý happy end byl jeho film dobovou kritikou značně odsouzen. 

Toho, co by bylo možné případně pokládat za chyby, se vyvaroval George Seaton, když vytvářel Zázrak v New Yorku (1947). Motiv pochybností holčičky Susan o existenci Santa Clause umožnil režisérovi připomenout dospělým, že vzdát se fantazie znamená zabít v sobě vnitřní dítě a nežít plnohodnotný život. To vše podáno ve směsi dramatických i humorných scén. Výsledkem byli tři Oscaři: pro Seatona za nejlepší adaptaci, pro autora scénáře Valentina Daviese a také pro Edmunda Gwenna za vedlejší roli. Devítiletá Natalie Woodová se později stala hollywoodskou star. 

Různě staré děti a teenageři hrají ve vánočních filmech velice často významné role, zvlášť v těch rodinných. Dopadá to s nimi různě. Na šestiletého Dennise, jenž na začátku 90. let coby zlobivé dítě vcelku uspěl, si vzpomněli tvůrci filmu Postrach Dennis o Vánocích (2007), když hledali formu pro moderní adaptaci klasické Dickensovy Vánoční koledy. Vzniklo klasické „béčko“, jakých je na stahovacích webech a na zapomenutých DVD v domácích videotékách nekonečná řada. 

Aby dospělí s dětmi spustili před kamerou takový koncert jako Culkin a jeho suita, je vzácné. Spíš se stane, že dospělý exhibuje na úkor malých herců, jako například Chevy Chase ve Vánočních prázdninách (1989) nebo Arnold Schwarzenegger v Rolničky, kam se podíváš (1996), kde si navíc tvůrci neporadili s fantazijními prvky. Že to jde, a přitom nemusí jít o rodinnou záležitost, případně o vykrádání režiséra Chrise Columbuse, dokazuje dvojice filmů, kde sice vystupují děti, ale jejich vrstevníci si na jejich sledování můžou nechat zajít chuť. Vidět Santa je pořád úchyl (2016) dokonce vyžadovalo být starší osmnácti let! Pravda, dvojka si z jedničky vypůjčila hlavně vulgaritu, přidávala a přidávala tam, kde si už scenárista s režisérem nevěděli rady. Avšak jednou z mála věcí, které fungují stejně dobře v obou, jsou dialogy mezi opileckým Santa Clausem Billyho Boba Thorntona a mentálně zabržděným chlapcem. Ať už je mu deset jako v jedničce, nebo třiadvacet jako ve dvojce, kde ovšem stejný herec Brett Kelly s nezapomenutelnou vizáží obtloustlého andílka vypadá na patnáct. 

Jiné vánoční filmy zpracovávají téma vztahů rodičů a dětí s pomocí vánočního „prozření“ a problematika je odlehčována. Hloubka poznání, že se navzdory generačním a povahovým rozporům milují a mají k sobě blízko, je na příběh spíš naroubovaná. Úchyl Santa dává oběma postavám hlubší rozměr náčrtem charakterů. Duševní vývoj hocha, jemuž rodiče připravili potíže už při křtu (jmenuje se Thurman Merman), byl poznamenán náboženskou odcizeností. Podobný je osobnostní profil opilce Willieho, jemuž matka ublížila natolik, že je schopen ji při nenadálém shledání beze slova udeřit pěstí. Je to komedie, hovoří se tam sprostě, ale zároveň je to silné a nabízí to katarzi jinou formou.

Děti a rodiče

Láska je nebeská i po čtrnácti letech. Osudy oblíbených postav nabídlo pokračování

Ačkoli stavební prvky a vypravěčské postupy se v amerických vánočních filmech opakují skoro po celé století, v různých epochách najdeme výrazné vlny se společným charakterem. V 80. letech minulého století to byl experiment. O Vánoce se opřel i tak svébytný umělec jako Terry Gilliam. Jeho kyberpunkový Brazil (1985) se Santa Clausem na invalidním vozíku je možné číst jako výpověď o těsné blízkosti dobra a zla v lidském nitru. Temnou stránku osobnosti mapuje Vánoční zlo (1980), v němž sváteční období vybudí narušenou psychiku hlavního hrdiny, jenž byl v dětství svědkem milostné hry mezi maminkou a mužem v santaclausovském obleku. Mimochodem, silnou tradici táhnoucí se už od války mají v USA vánoční horory. V Česku získal popularitu hlavně ten s názvem Gremlins (1984) – snad proto, že komediální prvky odlehčují napětí. 

Komedie s vánočními tématy ostatně vždycky převažovaly a zlatý věk zažily na přelomu tisíciletí. Z prvního Deníku Bridget Jonesové (2001) nelze zapomenout pletený svetr s hlavou soba na těle herce Colina Firtha. Opus magnum romantického podžánru vznikl záhy. Hereckými hvězdami posetá Láska nebeská (2003) sice vznikla v britsko-francouzské produkci, avšak distribuovala ji kalifornská společnost Universal. Tady si filmaři s vánočními motivy nejprve zlehka pohrávají, avšak v mnohonásobném finále dají volný průchod všem emocím, jaké jsou s požehnaným obdobím spojeny. 

Propojení britské a americké kultury, v nichž jsou Vánoce zhruba tímtéž, se až tak nepodařilo v romantické komedii Prázdniny (2006), kde jsou výrazné osobnosti jako Cameron Diazová, Kate Winsletová, Jude Law, Jack Black a Eli Wallach nuceny ždímat šťávu z vleklých dialogů. Využití svátečního období je samoúčelné, příběhu nijak nepomáhá. Blížila se globální ekonomická krize a s ní i nový přístup filmu k Vánocům. Ne že by rozpor mezi tlakem zaměstnání a sváteční uvolněností i usebraností dřívější snímky pominuly. Dovolíme-li si malou odbočku, výše zmíněný Willis v populárním komediálním seriálu Měsíční svit, jenž slavil úspěchy i v tuzemských domácnostech, nedokáže pochopit rozhodnutí své šéfky z detektivní kanceláře pracovat na Štědrý den i ve dnech následujících. Toto další klišé se na plátně i na obrazovkách v posledních letech vyskytlo častěji. 

Možná jsme svědky vzedmutí nové vlny. Pařba o Vánocích (2016) ještě obsahovala téma zkázonosného workoholického stylu života a vyprázdněnosti korporátních vztahů založených na účetnictví a odosobnění. Sestersko-bratrský spor o způsob vedení zděděné firmy vyústí v malé vítězství uvolněnějšího přístupu. Hollywood začíná produkovat snímky pro generaci s přeskládanými prioritami, pro generaci, jíž není hlavním cílem posun ve firemní hierarchii a kariéra. 

Láska a mír

Valnou část jmenovaných filmů řadí největší české soukromé televizní stanice už do adventního programu, zatímco Česká televize podle sdělení tiskového oddělení neuvažuje ani o zařazení léty prověřené hollywoodské, třeba i černobílé vánoční klasiky. Ta by nakonec jako šperk slušela i některému z kanálů komerční konkurence, protože Vánoce jsou mimo jiné období, kdy je víc času na vzpomínání. 

Sledování americké filmové produkce totiž vzhledem k dabingu vypovídá také o proměně našeho vztahu k tradicím importovaným zpoza oceánu. Někoho to možná překvapí, ale ještě před dvaceti lety se překladatelé zdráhali nazvat Santa Clause jeho jménem, v některých filmech se mu říká Mikuláš. Na druhou stranu, černá krimikomedie Kiss Kiss Bang Bang (2005), jež ani český název nedostala, počítá s divákovou obeznámeností s americkými reáliemi. Zpackaná vánoční loupež v obchodě s hračkami přivede hlavního hrdinu přes herecký konkurz do Hollywoodu, kde se setká s vášnivou čtenářkou šestákových detektivek, v nichž je Kalifornie průměrnému Američanovi ze středozápadu vylíčena jako vysněná země. 

Tak či tak se skutečná rodina v jižní Indianě, odkud pocházela ona filmová dívka Harmony, sejde o Vánocích nejspíš u obou filmů Sám doma, ač je odborná kritika nedoporučuje. A podobně učiní rodina třeba z Vysočiny. Malý Kevin zůstává stálicí, ať už čelí Vodním banditům doma v Chicagu, nebo v tajemném New Yorku. Nikdo zde nesouloží na záchodě, divák není nucen k sebezpytu. Přesto i z typického díla popkultury můžeme vyčíst totéž, co z takřka všech vánočních filmů: nesou v sobě poselství lásky v srdci a míru v duši.