POHNUTÉ OSUDY: Krotitel vzduchu miloval skok do hlubin, nezvládl ale přelet nad Sněžkou

Martin Trdla vždy říkal: „Když letím, usmívám se.“ „Byl to vizionář, snažil se prošlapávat stopu. Byl příkladem pro ty druhé,“ vypráví jeho kamarád a špičkový horolezec Marek Holeček. Říkají tomu exit. Je to místo nad propastí. Na vrcholu téměř nedostupné skály, na špici vysílače nebo mrakodrapu, na mostě nad hlubokým údolím.

Tam stojí a sbírají odhodlání. Pak se vrhnou do hlubiny. Prvních pár vteřin často rozhoduje, zatají se jim dech, tělo volně padá. „Nejdůležitější je začátek, tedy správný odskok,“ vysvětloval Trdla. Jakmile tělo nabere po dvou třech vteřinách dostatečnou rychlost, pomůže odpor vzduchu a skokan může manévrovat. Odměnou mu je adrenalin a závan absolutní svobody v prostoru. „Je to neskutečný pocit,“ přiznává Mark Rahbani, který s Trdlou skákal.

Jedná se o BASE jumping. Tedy o skok z vysoké skály či budovy, často ve speciálním obleku, který umožňuje plachtění (zvaný wingsuit), než skokan rozevře padák a často značně improvizovaně přistává na volném kousku půdy.

Martin Trdla byl průkopníkem tohoto adrenalinového a extrémního sportu v Česku. Do hlubiny skočil po hlavě více než tisíckrát, v tuzemsku se proslavil pádem do Macochy.
Loni mu bylo čtyřicet let. Podílel se na vzniku filmu, který se věnuje třem živlům. On symbolizoval vzduch. Chtěl proletět nad Sněžkou, roztáhnout padák v Obřím dole a přistát na louce.

28. srpna 2014 se něco zvrtlo

Když Trdla zjistil, že let neprobíhá podle plánu, zamířil na polskou stranu. Ale na záchranu bylo pozdě. Ve vysoké rychlosti spadl do kamenného moře. Smrt byla rychlá.

Trdlu překvapily vzdušné proudy, které obtékají vrchol Sněžky. To ráno bylo jasno, dost chladno. „Byl tam velký rozdíl teplot. Ve výšce šedesáti metrů nad vrcholem bylo silné proudění,“ popisuje Marek Holeček, který ve filmu také vystupuje. „Nakonec jsme se rozhodli, že ten film dokončíme,“ podotýká Holeček.
Nebezpečí vždy eliminoval Trdla přitom v komunitě skokanů do propastí proslul jako muž, který myslí na všechno. Při BASE jumpingu si totiž skokani nemohou dovolit chybu. Oproti seskoku z letadla mají na vše minimum času, pád či let se počítá na vteřiny, maximálně desítky vteřin a během dalších sekund musí otevřít padák a přistát na bezpečném místě. Jakékoli selhání mívá fatální následky.

„Martin byl systematik, byl precisa, měl rád pořádek,“ říká Holeček. „Snažil se nebezpečí maximálně eliminovat.“ S tím souhlasí i Mark Rahbani, který s Trdlou několikrát skákal. „Přesně tak, byl velice pečlivý. Proto když jsem chtěl BASE jumping zkusit, tak jedině s ním. Byl velmi zodpovědný, opatrný člověk,“ říká Rahbani.
Sám Trdla si nebezpečí nepřipouštěl, přestože v historii BASE jumpingu, která se začala psát na konci 70. let minulého století, je bohužel řada kapitol psaná černým písmem a smrti se nevyhnula ani světová esa, včetně uznávaného zakladatele oboru Carla Boenishe.

„Úraz se může stát, i když jedeš na kole. Když se k BASE jumpu přistupuje odpovědně, když má člověk informace, je to v rámci možností bezpečný sport. Řeknu to takhle: ta nejběžnější zranění, která BASE jumpera čekají, jsou podvrtnuté kotníky, šrámy a škrábance, když se přistává na strom nebo do šotoliny. Další možnost jsou zranění fatální a ta nemá cenu rozebírat,“ řekl Martin Trdla v rozhovoru pro server iDNES.cz v roce 2008.

BASE jumping poprvé uviděl v Norsku už v roce 1991. „Chlapík chodil kolem okraje skály, na zádech měl takový zvláštní batoh... a najednou skočil dolů. Běžím se podívat na hranu a vidím, jak otevírá padák a přistává pod stěnou. Tohle mi přišlo jako něco, k čemu bych se chtěl dostat,“ líčil v rozhovoru Trdla.
V té době létal na glidu, skákal z letadla.

Trvalo to dlouhých 13 let, než se v roce 2004 Trdla dostal k BASE jumpingu. A začátky nebyly jednoduché, v Česku neexistovalo vybavení, zkušenosti, příležitosti. Žádná skála tu není pro skákání vhodná, ani dostatečně vysoké budovy.
Trdla si koupil v zahraničí padák pro BASE jumping a začal s tréninkem a výukou na vlastní pěst. Hledal si informace a rady na internetu. Skákal z komínů, budov a vysílačů.
A ve zmíněném roce 2004 dostal možnost vyrazit do Itálie a skočit si skutečně velkou stěnu.

I v civilním životě měl blízko k přírodě, lezení, skákání. Pracoval jako manažer ve firmě pro outdoorové vybavení. Měl ženu a dítě. A v Česku skočil ze všeho, z čeho chtěl. „Byl to pracant. Když se do něčeho zakousl, tak to dělal na sto procent,“ říká Holeček. Chyby se neodpouští S postupemčasu možností a nabídek přibývalo, Trdla vyrážel do zahraničí, do Alp, kde je množství vhodných skal ve Švýcarsku, v Itálii a ve Francii, a do Norska, kde panují pro BASE jumpery přívětivé podmínky. Z řady seskoků pořizoval video. „Místní lidé sami vytipovávají místa, odkud se dá skákat, a zakreslují je do map. Skokany pak ubytovávají,“ vypráví Trdla na jednom videu, které zachycuje jeho cestu do Norska.

To už skákal hlavně v obleku zvaném wingsuit, který vyplňuje roztažené ruce a tělo a umožňuje člověku plachtit, až létat. Ten první si ušil sám z balonoviny. „První tři vteřiny si vzduch s tělem jen tak pohrává a člověk nabírá rychlost, ať pádovou, či dopřednou. Pokud se správně odrazíte, využijete navíc energie z odrazu ke zrychlení ve správné poloze a následné kontrole volného pádu,“ popisoval Trdla. Swingsuitem byl schopný přeletět skály i údolí.

V Norsku si splnil sen. Skočil z obávané stěny Trollů v údolí Romsdalen. Skála se tyčí do nadmořské výšky 1400 metrů, zatímco místo pro dopad se nachází v nadmořské výšce pouhých 300 metrů. Jde o nejdelší vertikální stěnu v Evropě. A Trdla se navíc jako první spustil z blízkého vrcholu Bispen. „Ten je těžký, protože skoro celý let letíte nad terénem, není tam možnost otevřít padák,“ popsal český BASE jumper.
Stal se hlavní postavou české scény. Mnoho lidí k BASE jumpingu inspiroval. Bavilo ho létat ve formaci s jinými skokany nebo skákat tak, že kopíroval profil stěny.
Trdla byl milovník přírody a právě skály mu nejvíc učarovaly. Na většinu vrcholů musí skokané sami vylézt s celou výbavou. Mnohdy jde o dost těžké výstupy. „Na BASE jumpu je nejlepší relax a spojení s přírodou. Žádný shon. Rozhodnu se, vezmu si na záda padák, vylezu na skálu, sednu si. A pak už je to jen na mně, zda skočím za hodinu, za dvě, nebo zda se mně vlastně přestane chtít a prostě se seberu a půjdu domů,“ říkal Trdla.

Ten okamžik, kdy skokan stojí nahoře, je nejtěžší. Dívá se do hlubiny. Přemýšlí, vnímá vzduch, teplotu. Apak skočí. Jen musí počítat s tím, že chyby se v BASE jumpingu neodpouští.