Lidovky.cz: Pozornost světa se v posledních dnech upírá na Krym, požadavek referenda však rezonuje také východní Ukrajinou. Doněck či Charkov jsou dějištěm protestů a násilných střetů s oběťmi na životech a stále častěji zaznívají hlasy, jež odmítají kyjevskou vládu a volají po příklonu k Rusku (více čtěte ZDE). Jak velký podíl tamní populace představují?
Nemá smysl popírat, že v této části Ukrajiny je nemalá skupina lidí, kteří tíhnou k Moskvě a od doby rozpadu Sovětského svazu touží po návratu do Ruska. Jejich podíl skutečně není zanedbatelný, rozhodně však není většinový. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění si sjednocení s Ruskem přála pouhá čtvrtina obyvatel. Zmíněný průzkum se, pravda, konal ještě před dramatickými událostmi v Kyjevě.
Východní Ukrajina a její význam
|
Lidovky.cz: Po nich, předpokládám, proruské sentimenty posílily?
Svržení Janukovyčova režimu se východní Ukrajiny citelně dotklo. Většina tamních lidí vnímá dění v Kyjevě velmi negativně, a to bez ohledu na to, zda jsou orientovaní prorusky či proukrajinsky. Ať už si o vládě Janukovyčovy Strany regionů myslíme cokoli, reprezentovala vůli velké části východoukrajinské populace, což mimo jiné prokázaly poslední parlamentní – a koneckonců i prezidentské – volby. V některých okrscích dalo svůj hlas Janukovyčově straně přes 90 procent východoukrajinských voličů. Způsob, jímž byla vyměněna moc v Kyjevě, chápou jako státní převrat, který je ohrožuje.
Lidovky.cz: A tamní oligarchové?
Pro ty představuje východ Ukrajiny nezbytnou ekonomickou základnu. Role oligarchů není zcela jednoznačná, netvoří totiž jednotnou skupinu s jasně definovaným postojem, najdeme mezi nimi i otevřené podporovatele opozice. Obecně však lze říci, že významní oligarchové, v čele s nejbohatším mužem Ukrajiny Rinatem Achmetovem, od počátku ukrajinské krize zachovávali zdrženlivý postoj a vyzývali spíš k usmíření, než k radikálnímu zásahu proti demonstrantům. Jejich ekonomické zájmy vyžadují stabilní stát, nikoli státní rozvrat, a ze stejných důvodů nikterak netouží ani po připojení k Rusku. Po výměně vlády nastala svým způsobem paradoxní situace: zatímco Majdan proti oligarchům protestoval, vláda, kterou pomohl nastolit, využívá tyto osobnosti k tomu, aby se východ Ukrajiny pokusila stabilizovat. Připomeňme, že jedním z jejích prvních kroků bylo jmenování Ihora Kolomojského do pozice gubernátora Dněpropetrovské oblasti, s níž je svým podnikáním pevně spojen. Na základě stejného principu stanul v čele Doněcké oblasti další významný podnikatel Serhij Taruta. Vše nasvědčuje tomu, že vliv oligarchů na ukrajinskou politiku nebude klesat, spíše naopak.
Lidovky.cz: Neklidný východ – pro Kyjev bezesporu obrovský problém. Je ale reálná obava, že východ Ukrajiny zopakuje krymský scénář?
Domnívám se, že na jasnou prognózu si nyní netroufne nikdo. Stojíme před situací, v níž figuruje řada proměnných, a můžeme pouze nastínit možné směry, kterými se budoucí dění bude ubírat. Případné opakování krymského scénáře záleží do značné míry na tom, jak efektivně podpoří Evropská unie stávající kyjevskou vládu, ať už finančními prostředky a jinými ekonomickými výhodami, nebo například zrušením vízové povinnosti či asociační dohodou. Druhou zásadní otázkou je, do jaké míry bude Kyjev schopen upevnit svou autoritu, tedy především stabilizovat bezpečnostní složky a obnovit pořádek v těch východních regionech.
Lidovky.cz: Zmiňujete obnovování pořádku. Podobnými slovy – a mantrou o ochraně ruských občanů na Ukrajině – zaštítila Moskva intervenci na Krymu. Množí se zprávy o tom, že něco podobného chystá i na východě Ukrajiny. Máme jim věřit?
Současná rétorika ruské politické reprezentace pracuje s několika pozoruhodnými frázemi, které jsou značně problematické a pro Ukrajinu představují jasné nebezpečí. Zaprvé „znovusjednocení původně ruských území“. Toto slovní spojení známe velmi dobře z minulosti – vágní pojem, ve skutečnosti však jasný odkaz na politiku obnovování ruského impéria v oblasti. Druhý zlověstný termín je ona „ochrana ruskojazyčného obyvatelstva“. Jenže toto obyvatelstvo, to zdaleka nejsou jen Rusové. Ruština je mateřštinou nezanedbatelné části Ukrajinců, kteří se, přestože hovoří rusky, cítí být Ukrajinci a hlásí se k ukrajinské národnosti, z hlediska jejich identity to nepředstavuje problém. Tato „ochrana“ tedy v praxi znamená, že Rusko si, kromě jiných velmi nebezpečných souvislostí spojených s postsovětským prostorem, nárokuje právo „chránit“ rovněž Ukrajince. Znamená to, že hranice ruských zájmů se posouvá od východních oblastí směrem do centrální Ukrajiny.
Lidovky.cz: Hrozí tedy, že Moskva po Krymu rozmístí vojska i na východě?
Navzdory tomu, co jsem říkal, si to nemyslím. Cílem Ruska je nyní spíše udržovat nestabilitu, která v regionu panuje, a podlamovat pozice kyjevské vlády. Bezpochyby má připravených několik scénářů pro různé možnosti dalšího vývoje a věřím, že vojenský scénář může být mezi nimi, ale hrozbu vojenské intervence na východě Ukrajiny zatím nevidím, přesněji řečeno – nikoli v nejbližší době. Rusko chce slabou ukrajinskou vládu a posilovat svůj vliv v oblasti. Nemusím asi dodávat, že tato politika Moskvy se bohužel netýká zdaleka jen Ukrajiny, ale i dalších zemí jako pobaltské republiky, Bělorusko...
VÍCE ZDE: |
Lidovky.cz: To, co se stalo na Krymu, tedy na východě Ukrajiny zatím vylučujete?
Podle mého názoru byl ten krymský scénář možný jen na Krymu. Krymský poloostrov byl součástí Ukrajiny teprve od roku 1954, do té doby byla jeho vazba na Ukrajinu nulová. Oproti tomu na východě Ukrajiny je podobná masivní podpora vstupu ruské armády a separátního referenda dost obtížně představitelná. Obával bych se spíš ruského požadavku na federalizaci Ukrajiny. V navrhovaných podmínkách by spíše než federace vznikla konfederace, tedy spojení vyšších celků přesahujících jednotlivé oblasti a města, jež by měly právo nejen rozhodovat o svém osudu, ale například také právo na samostatnou zahraniční politiku. V budoucnu by tak mohly samy rozhodnout o svém postavení – ať už v rámci Ukrajiny, nebo bez ní. Je ovšem otázka, pokud by to hlasování nebylo realizováno ve stylu Krymu, ale za normálních okolností, zda by dopadlo ve prospěch Ruska. Osobně o tom upřímně pochybuji.
Marek PříhodaMarek Příhoda absolvoval studia historie, politologie, rusistiky a kroatistiky. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 2011 vede tamní Ústav východoevropských studií. |