Motivy francouzských snah o vznik federální Evropy popisuje Rocard bez příkras. „Cílem bylo obnovit naši bývalou slávu a vrátit časy, kdy jsme vládli světu.“ Dlouho se to Francii dařilo. Německý pocit viny a s tím související mocenská zdrženlivost umožňovaly diskrétní francouzskou dominanci na kontinentu. Paříž měla v evropské politice podstatně větší váhu, než by jí podle hospodářské síly, počtu obyvatelstva a příspěvků do společné pokladny náleželo. Tento utěšený stav evropských společenství ukončil v sedmdesátých letech vstup Velké Británie. Rocard trpce poznamenává, že toto rozšíření „federální Evropu zabilo“.
Realistický pohled do minulosti se jakoby mávnutím kouzelného proutku změní v poetické vidění současnosti a budoucnosti. „Elder statesman“ Rocard si zřejmě uchoval romantickou duši mladíka, který je přesvědčen o tom, že se uskuteční všechno co si přeje. Dnes je podle jeho názoru rozšiřování bez alternativy a co víc, stává se vlastním posláním EU. Vstup Turecka považuje Rocard za samozřejmou nutnost, ale jeho zrak je zaměřen mnohem dále. Evropa je pro něj všude. „Nezáleží na evropské územní identitě, hlavní je její geografické rozšiřování“. Ale proč? Co je smysl a cíl? Podle Rocarda je posláním EU „rozšiřovat způsob demokratické a ekonomické regulace v jejím okolí.“
Toto misionářské pojetí EU mně připomíná mylnou prognózu Francise Fukuyamy z počátku devadesátých let. Rozpálen úspěchem Západu zformuloval tehdy Fukuyama tezi o spontánním rozšiřování demokratického zřízení po celém světě. O dvacet let později víme, že to nefunguje a pro euforii již opravdu není důvodu. Rocardovo evropské vykupitelství však přesto nezná hranic. Nezdržuje se přemýšlením o tom, že rozšiřování EU vede k rozmělňování jejich kontur a oslabování její soudržnosti. Nevadí mu, že s rostoucím počtem členů ztrácí unie vlastnosti, které činí vstup do ní přitažlivý (peníze, stabilita, akceschopnost). Neruší jej vývojová a zájmová nesourodost současných členů.
Neovladatelnost příliš nabobtnalé unie Michel Rocard přesně analyzuje, že z vize evropského sjednocení zůstal pouze společný trh. Jeho střízlivý pohled do minulosti EU však rázem zjihne, když hodnotí dnešek a budoucnost. Evropa má prý mnohem více šancí najít východiska z ekonomické a finanční krize než Spojené státy. A díky jejímu významu prý tyto prostředky převezme i svět. Ale právě v krizi se přece ukázalo, jak nestejnorodá a nejednotná je EU. Členské země jednají na vlastní pěst a společná pravidla ekonomické regulace, která chce Rocard misionářsky rozšiřovat po okolí, ztrácí závaznost. Místo volného obchodu vládne protekcionismus, místo stability společné měny vysoké rozpočtové schodky. A především: Národní státy se v důsledku krize staly důležitějšími, životnějšími a mocnějšími než předtím. Hlavním poznatkem z hospodářské krize je přece právě to, že megastruktury nejsou vhodnou odpovědí na problémy současnosti. Neovladatelnost příliš nabotnalé EU je toho zřetelným dokladem. Evropská unie již dávno překročila Rubikon nezvladatelné velikosti, ale Michel Rocard troubí k dalšímu postupu. Milujte se a rozšiřujte se.
Rocardův koncept Evropy, nad kterou slunce nezapadá, duní prázdnotou a může se tak směle srovnávat s politickou poetikou Michaila Gorbačova a jeho „Společného evropského domu“. Co by se stalo, kdyby byla jeho výzva vyslyšena? Další rozšiřování Evropské unie by nebylo triumfální poevropštění okolní terra nova, nýbrž neobyčejně riskantní vstup na terra incognita.
O autorovi| Petr Robejšek, politolog
