Věděl to nepochybně i jeden z unesených, český podplukovník Jaroslav Kulíšek. Ostatně má na tom, že se ani jemu, ani nikomu z jeho kolegů nic nestalo, lví podíl. Po sedm dnů, které strávil v horské obci Džichaškari na gruzínsko-abcházském pomezí, se snažil s únosci komunikovat.
Znalost ruštiny a jeho smysl pro humor i v situaci, kdy nikomu moc do smíchu nebylo, uvolnily původně napjatou atmosféru a únosci se také díky Kulíškovi chovali k rukojmím slušně. Nakonec to v domě, který patřil stejně jako celá ozbrojená skupina stoupencům bývalého prezidenta Gruzie Zviada Gamsachurdii, chvílemi působilo, jako kdyby byl Kulíšek hostitel a zarostlí partyzáni k němu přišli na čaj.
Únosci povolili dokonce návštěvu skupiny novinářů a rozhovor se zajatým Kulíškem i vůdcem povstalců. Zbývající tři zajatí vojáci z Uruguaye a Švédska, kteří ke Kulíškovi vzhlíželi jako ke své jediné naději, neboť ruštinu neovládali a nedokázali se s únosci nijak domluvit, byli ve znatelně horším psychickém stavu než Čech.
Později v rozhovoru pro LN prozradil, že celou dobu pomýšlel na útěk, a měl dokonce podrobný plán. Nejdříve se snažil ze záchodu vysílačkou spojit se svými nadřízenými. Byl ale přistižen a málem popraven. Pak chtěl při cestě na toaletu, která byla na dvoře, odzbrojit strážce a skrýt se v přilehlé čajové plantáži.
Naštěstí se pod tlakem gruzínských ozbrojených sil a díky mistrovství vyjednávačů rebelové vzdali dřív, než došlo k plánovanému útoku armády, který by nepochybně neskončil bez obětí.
Konec akce byl natolik zmatený, že Kulíšek přece jen svůj plán částečně uskutečnil a utekl. Ještě před tím ale utekli povstalci. „Když jsem zjistil, že jsem zůstal sám, věděl jsem, že nemám co ztratit,“ popsal později. Dokonale dodržoval veškeré zásady z příručky OSN platné pro podobnou situaci. Dokonce si zamazal tvář blátem, a tak nebyl při oslavném návratu k poznání.
