* LN V Mém Nizozemsku píšete o tom, že mnoho autorů z Belgie - včetně nedávno zemřelého Huga Clause a včetně vás - publikuje své knihy v Amsterdamu. Jak tato tradice vznikla?
Uvedu jednu paralelu, kterou vidím mezi Čechy a Moravou na jedné straně a Flandry na straně druhé. V minulosti, v 18. či 19. století, elita, šlechta a bohatí lidé opovrhovali češtinou u vás, vlámštinou u nás, a preferovali u vás němčinu, u nás francouzštinu. To jsou paralely. Existují však i rozdíly. Češtinou se totiž mimo hranice Čech a Moravy nemluví. Ale nizozemštinou se mluví jak ve Flandrech, tak v celém Nizozemsku. Ve vydávání knih jste tedy byli v Čechách odkázáni na sebe. Ale Nizozemsko mělo už od 17. století obrovskou tradici skvělých nakladatelství. Ti, kdo tehdy nemohli publikovat v Paříži, vydávali v Amsterdamu, například Descartes. Takže my jsme mohli publikovat mimo hranice naší země, ale v rámci svého jazykového území. Proč bychom tu příležitost nevyužili, když se nabízela škála těch nejlepších vydavatelství v Evropě?
* LN V Nizozemsku nerozlišovali mezi „svými“ a vlámskými autory?
Nizozemci je vydávali stejně rádi jako ty své. A tak už to je sto let. V knihovně ve své pracovně mám seřazeny největší vlámské a nizozemské básníky a všichni ti Vlámové vycházeli v Nizozemsku. Dejme tomu, že by se v Bavorsku mluvilo česky a od 17. století by tam byla úžasná nakladatelství, která by fungovala i po porážce na Bílé Hoře. Pak si dovedu představit, že by české knihy vycházely v Mnichově. Pro mě je ale velmi zajímavé, že vy jste to všechno dokázali sami.
* LN Není však nizozemská knižní kultura v celoevropském měřítku výjimečná?
Ano, to mohu potvrdit z praxe. Moje básnická prvotina tam vyšla v roce 1983, předtím jsem vydal jen dvě maličké sbírky ve Flandrech. Pak jsem přišel do Amsterdamu do nakladatelství Arbeiderspers, a nevěřil jsem svým očím. Byli tam velice přátelští, měli veliký zájem, aby kniha byla co nejkvalitnější, přidělali mi bílá křidýlka na záda a já mohl vyletět do literárního nebe. Byl jsem začínající básník, neměl jsem za sebou nic, nevydělali na mně vůbec nic, a přesto se ke mně chovali, jako bych byl šlechtic literatury.
* LN Ve svém souboru esejů píšete nejen o knihách, ale také o ruční výrobě doutníků Van der Donk či likéru Beerenburg. Přitom stále vlastně mluvíte o jediném -o kultuře, která prostupuje všechny roviny života. Jak si vy sám kulturu definujete?
Z živoucích bytostí se stávají lidé v okamžiku, kdy začnou ctít své mrtvé, začnou je pohřbívat. To je kultura. My z toho dneska najdeme už jenom kosti, ale je vidět, že k tomu patřily nějaké rituály, nejdřív menší, potom větší. Člověk je kultura. Ale posledních deset dvacet let se nám všichni snaží namluvit, že člověk, to je ekonomika. Zapomínají přitom, že ekonomika je jen jedna malá součást kultury, dokonce i ekonomika volného trhu. Od 90. let až donedávna nám ten maličký dílek kultury vychválili do nebe a nafoukli do obrovských rozměrů, ale tak to není. Současná krize jasně ukázala, že ekonomika není alfa a omega, že jsou i jiné podstatné věci.
* LN Co jsou ty podstatné věci?
Vrátím se ke svým doutníkům a likéru: za prvé doutníky a Beerenburg jsou typicky nizozemské produkty. Proto jsou v mé knížce. A za druhé ty dvě firmičky, které je vyrábějí, jsou příkladem jiného druhu ekonomiky, který se nezaměřuje na růst a zisk za každou cenu. Jde jim o výrobek vysoké kvality a samozřejmě také o zisk, aby z něho mohly žít. Ale je to jiný typ hospodářství, než prosazují velké podniky. Jako naprosto opačný příklad bych jmenoval belgickou banku Fortis. Tenhle kolos se zhroutil, protože trpěl megalomanií. Proti tomu ti výrobci doutníků a likéru krizí možná nezůstanou nedotčeni, ale nezhroutí se. Vyrábějí špičkový produkt, nejlepší ve své kategorii, dělají výbornou práci a baví je to. Nejsem žádný zastánce chudoby, vím, jakou roli peníze v lidském životě hrají, sám jsem vlastně živnostník. Ale jsem přesvědčen, že tento druh podniků by mohl v budoucnu nabídnout alternativu světa, kde se ekonomika a ekologie nevylučují, dají se skloubit.
* LN Nejsou však tyto firmy opět spíše nizozemské výjimky?
Po Mém Nizozemsku jsem napsal další knihu, která se jmenuje Moje Německo. A mám tam kapitolu o malé firmě, která vyrábí škrabky na brambory v Solingenu, a to je světové centrum výroby nožů. Majitel podniku se s tím typem škrabky seznámil jako malý kluk. U nás ho zná každý, je to nejlepší možný způsob loupání brambor. Já jsem ten malý podnik o šedesáti zaměstnancích navštívil a jde o stejný model. Mají zajímavé složení zaměstnanců, protože tam pracují i staří mistři, například brusiči, kteří mají skutečně řemeslo v rukou, jsou skvělí a učí to postupně mladší, kteří přicházejí. Tady se pro mně snoubí kultura s ekonomikou a ekologií. A já se pro to snažím hledat příklady.
* LN Mluvíte o špičkovém řemesle. Lze ale tento model uplatnit i v umění? Například v Nizozemsku stát literaturu dotuje třicetkrát víc než v České republice. Stále se zde vede spor o tom, nakolik má být umění ekonomicky soběstačné.
Myslím, že především mladé spisovatele není třeba příliš rozmazlovat. Když náš největší spisovatel Hugo Claus psal svá první díla, pracoval v cukrovaru, vydělával si rukama. Je ale pravda, že v Belgii i Nizozemsku máme různé literární fondy, které jsou velice přející v přidělování pracovních stipendií. Získávají je ovšem spisovatelé, kteří dokázali, že něco umějí, a nikdo neříká, že pokud to nedokážou znovu, nebudou muset ty peníze vrátit. I překlad knihy Moje Nizozemsko podpořil nizozemský fond, a to jsou vlastně peníze, které jdou do českého hospodářství.
* LN Jak tedy podle vás ekonomika souvisí s vysokou kulturou, s uměním?
Nesmíme zapomenout, že kultura jako taková je významný ekonomický sektor. V Amsterdamu například vypočítali, že dvacet pět procent hrubého domácího produktu tvoří právě příjmy z kultury. Kdybyste ten sektor vyškrtla, město finančně zruinujete. Kultura je také vývozní artikl. Země jako Belgie nevyváží pouze pivo a čokoládu. Například představitelé vlámského divadla se nyní účastní světově proslulých festivalů v Avignonu či v Linci. Je mi jasné, že když státní rozpočet nemá na rozhazování, je třeba zvažovat, kam se peníze investují, ale investice do kultury rozhodně nejsou vyhozené peníze. V Nizozemsku a ve Flandrech existují obrovské literární instituce, které organizují literární večery. A myslíte si, že se na takových akcích nepije pivo, víno, kola, že se tam nejí? Samozřejmě že ano! Tyto aktivity jsou jen částečně hrazeny ze státních peněz, ale kdyby se neděly, velice by klesl obrat těch, kdo prodávají jídlo a pití. Neříkám, že má být kultura podřízena ekonomice, ani naopak. Přimlouvám se za to, aby každý dělal co nejlépe svou práci a aby dobří básníci, spisovatelé, dobré knihy a překlady byli dobře ohodnoceni. Protože to nejsou ztracené peníze, jsou to investované peníze. A nemusíme zůstat jen u literatury, platí to o veškerém umění.
* Rozšířenou verzi rozhovoru najdete na www.lidovky.cz
***
Geert van Istendael (1947) Prozaik, básník, esejista a překladatel (mj. Goethe, Heine, Brecht, Fried). Vystudoval filozofii a sociologii na katolické univerzitě v Lovani. V letech 1978-1993 působil jako zpravodaj a moderátor belgických televizí BRT a VRT. Od roku 1993 se věnuje pouze psaní. Široké publikum oslovil knihami esejů Belgický labyrint (1989, česky 1998) či sloupků Všechna vybuchnutí (2001). Kniha Moje Nizozemsko vznikla roku 2005 „jako reakce na požadavek vysvětlit bezradným Holanďanům, co vlastně Holandsko je“.
O autorovi| DANIELA IWASHITA, Rozhovor tlumočila Jana Pellarová
