Je tomu sto let, co Karel Čapek napsal komedii Loupežník – měla premiéru v Národním divadle 2. března 1920 a v červnu, v době VII. všesokolského sletu, ji s jeho úpravami hrálo přírodní divadlo v Šárce. A je to takřka půl století, co v ní diváky Vinohradského divadla okouzlovali Jaromír Hanzlík a Daniela Kolářová.
  |
Čapek hrou zaujal obecenstvo i všechny významné divadelní kritiky. Jméno autora jim nebylo neznámé, mohli číst povídky bratří Čapků v časopisech a v knihách Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) a Krakonošova zahrada (1918) i jeho samostatnou knihu metafyzicky laděných povídek Boží muka (1917). Před pěti lety Čapek získal doktorát z filozofie, v oboru se uvedl knihou Pragmatismus čili Filozofie praktického života, místo do vědeckého světa však vstoupil v říjnu 1917 do Národních listů jako literární a výtvarný referent a redaktor kulturní rubriky.
Průvodce mladých básníků
V první polovině války vznikl v nakladatelství Fr. Borový projekt antologie francouzských básníků, ale z překladatelského kolektivu věc dotáhl do konce pouze Karel Čapek. V jeho překladech vyšla Francouzská poezie nové doby v dubnu 1920 (s obálkovým linorytem Josefa Čapka). „Tehdy právě jsme žili v úzkostech bitvy verdunské,“ vzpomínal na dobu, kdy překlady vznikaly, „tehdy se vylévala nesmírná útěcha z každého krásného verše.“ Čapek přišel s novou poetikou, kterou přebil starší překlady a dal návod nové básnické generaci.
„Karel Čapek má velmi výjimečný a velmi zvláštní podíl na přeměně českého básnického jazyka,“ vyznal svůj obdiv Vítězslav Nezval v předmluvě k druhému vydání, jejímž nadpisem knihu označil za Průvodce mladých básníků. „Nikdy ke mně před rokem 1920 nemluvila poezie zvláštnějším a intenzivnějším hlasem...“ Čapkův úspěch byl o to pozoruhodnější, že vlastní lyriku nepsal, vyhýbal se jí, poezie byla pro něho příliš intimní osobní výpovědí a ty přenechával svým postavám v próze či dramatu.
V červnu vyšel v Lidových novinách (LN) poprvé tzv. sloupek, krátký zábavný, poučný nebo nabádavý text, tištěný kurzivou na první straně, aby vyvažoval nudu politického úvodníku. Napsal ho K. Z. Klíma a následovaly Sletové paběrky Eduarda Basse a další sloupky různých autorů. Do jejich historické první desítky se dostal i Čapkův sloupek – zatím spíš náhodou a ještě dávno předtím, než ho zde trvale pěstoval.
Byla to odpověď Richardu Weinerovi, čs. kulturnímu atašé v Paříži a dopisovateli LN, jenž si tu postěžoval, jak francouzské honorářové požadavky, na něž česká kapsa nestačí, podrývají vzájemné kulturní styky. Karlu Čapkovi veřejně vzkazoval negativní reakci spisovatele Julese Romainse, jemuž Čapek po Weinerovi poslal výtisk svých překladů: Romainsův advokát namítal, že jde o porušení autorského práva se všemi důsledky. Čapek se hájil, že podle u nás stále platného autorského zákona z roku 1895 směl tři roky po vydání originálu dílo přeložit, aniž český nakladatel potřeboval souhlas autora a aniž mu musel platit. Zároveň uznával, že zákon je v tomto směru „taškářský“, a nabádal, že by se právní úprava měla ve prospěch překládaných autorů změnit.
Mimořádný úspěch
V létě se Karel Čapek seznámil se sedmnáctiletou dcerou redakčního kolegy, herečkou Švandova divadla Olgou Scheinpflugovou. „Musím Vás vidět,“ psal psaníčka zvoucí na schůzky a pro oklamání budoucího tchána jí radil: „Jeďte tramvají, abyste nepotkala ,starého pejsánka‘, jak mu ráčíte říkat (já ne!).“ V té době měl dopsané drama R. U. R. (Rossum’s Universal Robots), a když je 5. září Olga přečetla menší společnosti literátů a umělců, pozvaných do Čapkova malého bytu v malostranské Říční ulici, bylo všem zřejmé, že jde o dílo mimořádné námětem i zpracováním.
130 let Karla Čapka |
Mimořádný byl i úspěch, z Čapka se rázem stal autor hraný na světových scénách a slovo robot, jehož původcem je bratr Josef, se za hranice rozletělo s R. U. R. Pražský kabaret Červená sedma se s divadelní aktualitou vypořádal po svém, zařadil do programu parodické číslo „Ferenc Futurista jako robot č. 3, darovaný od Čapka, a ne, jako normální lidé, od čápa“.
Než se tak stalo, je tu stále ještě podzim roku 1920 – a Čapek nezahálí. Do tisku připravil prozaickou žeň posledních let, psychologizující Trapné povídky, a vyšly sémiotické úvahy Kritika slov. „Slovo se ujme spíše než myšlenka a také má více veřejného vlivu,“ vysvětloval motivaci, proč se do takové práce na pomezí vědy a žurnalistiky pustil. „Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.“ Cenný postřeh a stále platná pravda!
Z vyprávění soudobých českých spisovatelů sestavil třetí díl Nůše pohádek, „a protože je to pěkné dílko, nevím, proč bych si je sám nepochválil, jmenovitě když se chvála týká jen mých vlídných přispívatelů“, oznámil týden před Vánocemi v literární rubrice Národních listů.
Tvář Lidovek
V redakci však nebyla vlídná předvánoční pohoda. Skupina redaktorů včetně bratří Čapků podala interní protest vůči kurzu, který Národní listy jako tisk Kramářovy národnědemokratické strany nasadily proti Masarykovi. Bezprostředním impulzem byl štvavý nacionalismus, jímž byly v listu vedeny komentáře zabrání budovy dosud německého Stavovského divadla ve veřejném zájmu.
Když se mezi těmi, kdo na Silvestra exemplárně dostali čtvrtletní výpověď, ocitl Josef Čapek, Karel byl solidární a podal ji také. Po Novém roce se oběma potvrdilo, že o ně stojí Lidové noviny, kam poté v dubnu přešli. Karel Čapek se stal „tváří listu“, čelným reprezentantem novinářů-beletristů, kteří sem psali a tvořili dobový kulturní fenomén, jemuž říkáme škola Lidových novin.
