Rozpuštěný a vypuštěný (1984)
V roce 1970 vyzval Sergej Machonin, tehdy ještě dramaturg Filmového studia Barrandov, autory S+S, jestli by nechtěli napsat podle nové hry Divadla Járy Cimrmana Vražda v salonním kupé předlohu pro film. Napsali scénář Sedm zásad inspektora Trachty. Po léta nebyl realizován, až ho přepracovali a vznikl film Rozpuštěný a vypuštěný.
Zdeněk Svěrák byl přesvědčen, že stejně jako v inscenaci i ve filmové adaptaci ztvární postavu inspektora Trachty, když však režisér Ladislav Smoljak obsadil Jiřího Zahájského, své rozčarování nijak neskrýval. Nakonec se musel spokojit s roličkou průmyslového básníka Jelínka. Režisér Ladislav Smoljak byl ještě víc nepřející k herci Ladislavu Smoljakovi, který se filmem projde jako listonoš.
Malou roli bordelmamá přijala herečka Jaroslava Adamová; chtěla tím udělat radost manželovi, velkému ctiteli Divadla Járy Cimrmana.
Vtipné výroky a ukázky z filmů |
Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)
První natočený film podle scénáře autorů S+S, který je na nejvyšším místě hitparády návštěvnosti jejich filmů: viděly ho tři miliony diváků. Režisér Oldřich Lipský marně hledal v původní verzi scénáře role pro oba cimrmanology, které chtěl ve filmu mít. Vyzval je proto, aby si postavy pro sebe dopsali. Tak se narodili psycholog Klásek (Zdeněk Svěrák) a vedoucí autoservisu Karfík (Ladislav Smoljak), jehož opakovaná výstraha Neber úplatky, neber úplatky, nebo se zblázníš!, se stala takzvanou lidovou hláškou.
Ve filmu vytvořila svou poslední roli tetičky slavná předválečná komička Věra Ferbasová, naopak rolí cholerického závodníka Volejníka debutoval před kamerou Petr Nárožný.
Marečku, podejte mi pero! (1976)
Komedie, která potěšila dva miliony diváků v kinech, ale urazila Václava Klause tím, čím se baví dva dospělí a inteligentní autoři. S+S zužitkovali příhody, které zažili jako pedagogové. Zdeněk Svěrák mi prozradil: "Kupříkladu postava žáka, který může chrlit látku jedině tehdy, když chodí, je vytvořena podle mého spolužáka Franty Svátka, významného historika. Tenkrát byly obavy, aby veselohra z večerní školy, kam chodí mnohem starší žáci než učitelé, nebyla kvalifikována jako zesměšnění pracujících. Muselo se vyndat kus scény, v níž ředitel školy mluví k rodičům. Členům komise se zdál projev příliš praštěný, přece jenom je to ředitel, nomenklaturní člověk..."
Ladislav Smoljak učil na večerní škole v Brandýse nad Labem dva studenty, kteří seděli v první lavici a podávali mu tabulky a pero. Jako představitel studenta Tučka použil i autentickou větu jednoho z nich: Pero dávám já, ty půjčuješ tabulky!
Fotogalerie z posledního představení Cimrmanů |
Kulový blesk (1979)
Velmi si vážím této komedie, která přechází z třeskuté zábavy až do poloh nostalgických a vážných. Nejde jen o "největší akci v dějinách stěhování"; právě fakt, že tolik lidí se musí dát dohromady, aby si zajistili bydlení, vypovídá o stavu společnosti a hlavně mocenského systému v časech normalizačních.
Ladislavu Smoljakovi se splnila touha stát se filmovým režisérem. Zdeněk Podskalský velkoryse souhlasil, že bude jeho partnerem. Ve skutečnosti mu už jen kryl záda a úředně ho zaštítil. Svěřil se: "Snažím se poradit, aby to, o čem Ladislav Smoljak přesně ví, jak by mělo vypadat, došlo také do konečného tvaru."
Je obdivuhodné, jak se podařilo sladit do harmonické celku styl velkých herců (Rudolf Hrušínský, Daniela Kolářová, Josef Abrhám) s projevy členů Divadla Járy Cimrmana a dalších neherců (mezi nimi září Milada Ježková, proslavená filmy Miloše Formana). Roli starého operního pěvce nabídli autoři Janu Werichovi, ten ale kvůli zdravotnímu stavu zdvořile odmítl, tak ji ztvárnil skutečný operní pěvec Karel Kalaš.
Ladislav Smoljak si zahrál inženýra Severína, což je svérazná postava, která svými praktickými vynálezy upomíná na Járu Cimrmana. Tak třeba "Severínovým pneumatickým bezpečnostním zařízením", což je vlastně první airbag.
Více o Ladislavu Smoljakovi čtěte v pátečním magazínu deníku
Vrchní, prchni! (1980)
Poprvé a naposledy se stalo, že Ladislav Smoljak režíroval film, k němuž napsal scénář Zdeněk Svěrák sám. Autor si nakonec prosadil do titulu vtipný a roztomilý souzvuk, režisér, který prý měl rád tituly střídmější, moc neprovokující, dlouho trval na Virtuosovi. Proč? Jednak hlavní hrdina virtuózně okrádá lidi, jednak se pokouší hrát na housle.
Zdeněk Svěrák ovšem neuspěl s představitelem Petrem Nárožným pro hlavní roli knihkupce Vrány, na něhož si při psaní scénáře myslel. Ladislav Smoljak zdůvodnil obsazení Josefa Abrháma vyššími cíli svého režijního záměru a inscenačního plánu; nechtěl vytvořit jen komedii o záměnách a proměnách sympatického podvodníčka, toužil natočit i scény, které by posunuly film do romantizujícího tvaru. A obával se, že by publikum takovou polohu od zavedeného komika Petra Nárožného nepřijalo.
Diváci, kteří chtějí zahlédnout Ladislava Smoljaka i před kamerou, musí být opravdu bystří. Projede kolem hlavního hrdiny na saních, které táhne psí spřežení.
Jára Cimrman, ležící, spící (1983)
Všestranný všeuměl, za svého života však vytrvale přehlížený, ba zneuznaný, se dočkal filmové podoby, dokonce v interpretaci nejpopulárnějšího z jeho stvořitelů Zdeňka Svěráka. Geniální a pro jeho ctitele i největší Čech, zpočátku psaný po vzoru Leonarda da Vinci jako Jára (da) Cimrman, byl používán v rozhlasových pořadech a jevištních seminářích jako "komický princip", jehož tvář nám zůstávala utajena. Autoři S+S však svého hrdinu zhmotňovali a zlidšťovali. Už nebyl jen pro smích, v jeho osobní kalvárii se zračilo leccos z našeho národního osudu.
Jiří Šebánek, jeden z otců zakladatelů a ten, kdo mystifikaci s Járou Cimrmanem rozvíjel v konkurenční skupině, kterou založil po rozchodu s původní divadelní skupinou, prosil Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, aby film netočili. Neuspěl.
Režisér se chtěl filmem ukázat: hraje se s motivem dvojníků, historické postavy jsou netradičně zobrazeny, v duchu divadelních seminářů se setkává Jára Cimrman s ostatními velikány. Patrně ne každý divák odhalil, že film se odvíjí od fotografie a kolorované fotografie k němému a konečně barevnému zvukovému filmu. Je v tom záměr formálně vyjádřit historický vývoj filmu.
Nejistá sezóna (1987)
Poslední film pro kina, který Ladislav Smoljak režíroval, a k němuž napsal společný scénář se Zdeňkem Svěrákem. Ani Osvobozené divadlo, ani Semafor klasického období se nedočkaly kronikářského filmového záznamu. Divadlo Járy Cimrmana ano, protože film Nejistá sezóna je autobiografií tohoto souboru, jehož protagonisté i mladí muži z techniky se objevují v ukázkách z her. Vše, co se odvíjí před kamerou, se skutečně stalo, nic není vymyšleno ani zatajeno. Realizačně byl film, který je také obrazem doby, náročný: nemá klasický příběh, odehrává se v jediném prostředí; původní záměr, že by diváci sledovali soubor i na zájezdech, autoři nakonec zavrhli,
Ladislav Smoljak mi soukromě sdělil, že už byl ale zkušenější a poučenější, eliminoval vše, co by bývalo bylo nad jeho osobní síly i nad síly Filmového studia Barrandov. Kromě obou hlavních protagonistů a zároveň spoluautorů absentují další známí herci, ba hvězdy. Však i mě zkoušel Ladislav Smoljak na veskrze zápornou roli ředitele agentury. Ostrouhal jsem, podle režiséra jsem působil sympaticky a inteligentně, takže nakonec obsadil místo mě nechvalně proslulého ústředního dramaturga z Barrandova Ludvíka Tomana.
