Hlavní hrdinka Lilach v jednu chvíli vzpomíná, jak těžké pro ni bylo odejít ze své země: „Milovala jsem Izrael, milovala jsem ho, jako týraná žena miluje svého muže, který ji bije, a ona ví, že ho musí opustit a odejít daleko od něj, aby zachránila svoje děti.“ Stejně jako její autorka se totiž vydala do Kalifornie, kde se tedy odehrává děj románu Kde číhá vlk (2022).
 Kde číhá vlk
|
Možná někoho tento vypjatý vztah k rodné vlasti odradí. A jiného možná odradí, když si přečte anotaci na obálce, neboť nahlédne, že se jedná o příběh, kde hrají podstatnou roli věčné rasové a náboženské animozity. Ústřední zápletkou tu je, že mladík, muslimský Afroameričan, náhle zemře na večírku a vina se pochopitelně sveze na syna Lilach, na Žida.
Je to tedy podobné, jako tomu bylo v případě předchozího románu izraelské tvůrkyně Probudit lvy (2014), který také měl na první pohled okázale humanistickou atraktivní skořápku; v tomto případě se provinilý izraelský lékař angažoval v ošetřování nelegálních migrantů z Afriky. Též Kde číhá vlk má ve své DNA rasový či národnostní spor, ovšem tentokrát Židé nejsou domácí, nýbrž hosté, a to tam, kde tráví Ajelet Gundar-Gošenová (1982) již druhou hostující profesuru, to jest ve Spojených státech. Což jen stvrzuje, jak pronikavou literátkou je.
Jak se spolu bavit?
Všechno by tak zpočátku napovídalo, že izraelská prozaička bude takový ten typ povrchně okázalé spisovatelky, který se s tím nemaže a sází jeden efekt a klišé za druhým. Opak je pravda, Ajelet Gundar-Gošenová nás v obou dosud přeložených románech ujišťuje, že je důvěryhodnou a pečlivou umělkyní kladoucí důraz na detail. A hlavně: v jejích příbězích je sice přítomno velké téma, ale krása a síla jsou postaveny na plnokrevných postavách a popisech prožívání všedních věcí.
Lilach je především matka, Adam je její jediné, vymodlené dítě. Proto se často zaobírá reflexí mateřství: „Porodíte dítě, a jen co vyjde z vaší dělohy, začne křičet hlasem, který není váš. Až do porodu mluvilo vašimi ústy, když chtělo jíst, vy jste dostali hlad – a teď najednou pláče vlastním hlasem a vy v duchu za ten hlas děkujete, protože dokazuje, že je všechno v pořádku, že dokáže dýchat bez vás.“
Nezapomeňte umřít ve Švýcarsku. Je vůbec román o Evropě postižené Alzheimerovou chorobou fikce? |
Vypravěčka románu je inteligentní, citlivá a má dost času, proto můžeme číst skvělé zachycení postupného odcizování matky a dítěte přicházejícího do puberty: „Jak děti dorůstají, řekla mi jednou Noga do telefonu, člověk čím dál víc vyhledává společné činnosti, při kterých se nemusí mluvit. Jít do kina, vyjet si na kole, zkrátka něco, co zakryje skutečnost, že už vlastně nevíme, jak se spolu bavit.“
Lilach je totiž nevyužitá žena úspěšného manažera úspěšné technologické firmy. Proto celá rodina žije v Palo Altu. Zaměstnání žen těchto manažerů je jedna velká hra a předstírání. Nejpodstatnější je najít ctihodný název pro vlastní zbytečnou činnost: „Většina žen tady něco koordinovala. Já byla koordinátorka kulturních akcí v domově pro seniory… Byla tu spánková poradkyně, laktační poradkyně a poradkyně pro odplenkování. Skutečnou péči pak obstarávaly hispánské ženy, které každé ráno přijížděly do bohatších čtvrtí hromadnou městskou dopravou. Hispánky se staraly o miminka, jejichž matky arteterapeutky se staraly o děti matek – vztahových poradkyní.“
Samozřejmě je zde rovněž otázka, zda v dítěti pěstovat a udržovat to, že má kořeny jinde, či naopak ho nechat zapadnout, aby se na rozdíl od rodičů necítilo jako cizinec. Lilach se s odchodem z Izraele těžko vyrovnávala a opakovaně glosuje americkou realitu, hlavně o čem se jak smí a nesmí mluvit: „Tady v Americe si lidé říkali navzájem všechno, jen ne pravdu. Moučník, který jste přinesli k přátelům na večeři, byl vždycky amazing, i kdybyste do těsta přidali místo cukru sůl. Děti byly vždycky wonderful, i když s vámi už měsíc nepromluvily.“
Probuzeni k životu
Ajelet Gundar-Gošenová je skutečně důkladná, což si čtenář uvědomuje na konci každé kapitoly. Ty jsou nejen hutné, ale též propracované tak, že se v nich snoubí věrohodnost a napětí. Izraelská tvůrkyně se nestydí používat thrillerovitý kadlub, neb ten je napěchován skutečným životem. Je však třeba dodat, že Gundar-Gošenová nevyužívá pouze studia psychologie či zkušenosti se scenáristikou, nýbrž je rovněž chladně kalkulující kombinátorkou – v dobrém slova smyslu.
Román táhne dramatický příběh týkající se zmíněného náhlého úmrtí Adamova spolužáka a izraelská prozaička umně nasvěcuje okolnosti, takže chvíli máme pocit, že Adam je nevinný, chvíli zase, že je to rozmazlený hajzlík, a jindy pro změnu, že se zkrátka pomstil tomu, kdo si to nade vši pochybnost zasloužil: neměl Adama šikanovat a okrádat ho. Jenže – tato otázka je opět tu – co se vlastně dnes může říct, zvlášť když cokoli je ošemetné, jelikož každý má nějakou národnost a barvu pleti?
Náhle se otevřely dveře do života. Takové literární talenty jako Dorota Ambrožová by se měly podporovat |
Ale to ještě není všechno, to by nebyla Ajelet Gundar-Gošenová. V záloze má přitažlivou postavu Oriho s tajemným oparem minulosti. Ten se stane Adamovým oblíbeným učitelem – v kroužku sebeobrany. Lilachin manžel Michael si ho zas matně vybavuje z doby, kdy oba nosili vojenskou uniformu. A přes počáteční odtažitost Orimu nakonec podlehne i Lilach, a to doslova. Vyspí se s ním poté, co zjistí, že její manžel na služební cestě náhle změnil hotel, což Lilach považuje za důkaz nevěry se sekretářkou.
Jen vedlejší postavou
Ori zkrátka vtrhne do této rodiny a zcela si ji podmaní: „Připadala jsem si zajímavá. Popravdě myslím, že všichni jsme si připadali zajímavější a krásnější, než jsme ve skutečnosti byli. Pouštěli jsme se do hovorů a nevěděli jsme, kam nás zavedou. Říkali jsme jiné věci, než říkáme obvykle. Byli jsme jiní – ve věku, kdy už lidé obvykle zůstávají stejní. Jeho přítomnost nás probouzela k životu.“
Ajelet Gundar-Gošenová tak v románu Kde číhá vlk dokazuje, že je nejen skvělou spisovatelkou a psycholožkou svých postav, ale taky konstruktérkou, šachistkou. Pokaždé je o několik tahů vepředu a je schopna sledovat vícero cílů zároveň. A tak si myslíme, že tím hlavním je zde Adam a smrt jeho spolužáka, ovšem ve finále zjistíme, že je to naprosto jinak. Že vlastně i vypravěčka Lilach byla pouze vedlejší postavou v úplně jiném příběhu, který nedokázala přečíst. Podobně jako její sympatický, až bezchybný manžel.
Izraelská literatura před časem ztratila dva z hvězdné trojice prozaiků – Avrahama B. Jehošuu a Amose Oze –, zůstává David Grossman. Avšak Kde číhá vlk potvrzuje, že je tu další generace, která dokáže dostat izraelskou literaturu daleko za hranice. A to nikoli díky tomu, že se tento román odehrává v Americe. Ani jen díky tomu, že izraelské romány v sobě často nutně nesou velká humanistická dilemata. Ajelet Gundar-Gošenová po čertech ovládá umění psát – vnímat a formulovat –, které jí může leckdo pouze závidět. Prostě amazing.
