Akrobatky a tetky u stolu. Reportážní série Daniely Sýkorové vystavuje Syndikát novinářů

K fotografování se Daniela Sýkorová dostala shodou náhod. Po maturitě jí její profesorka dala kontakt na šéfredaktorku Vlasty a té šikovnou studentku doporučila přijmout. Sýkorová začínala v roce 1963 jako asistentka v sekretariátu, brzy ale začala vypomáhat Aleně Šourkové, jediné fotografce v redakci, která musela obstarat veškeré snímky pro šestnáctistránkový týdeník.

„Nemohli jsme dělat aktuální témata, protože výrobní doba Vlasty byla několik týdnů, ale párkrát se nám podařilo prosadit nějakou aktualitu,“ vzpomíná Sýkorová. „Například v roce 1963 byla příšerná sněhová kalamita. Přesvědčila jsem vedení, že stojí za to vyrazit do terénu. Nafotila jsem v Ostravě snímky horníků, vypadalo to jako v apokalyptickém filmu. Takové fotky se běžně nepublikovaly,“ popisuje fotografka, která později pořídila například reportáž o tzv. žítkovských bohyních, o nichž píše Kateřina Tučková.

Ze série z venkovských tancovaček.

V průběhu 60. let se postupně měnil grafický styl Vlasty, na titulních stranách ubývalo ilustračních fotografií bezejmenných dívek a žen. Nahradily je portréty hereček či zpěvaček, ale také snímky od renomovaných fotografů. Redakce spolupracovala třeba s Ladislavem Sitenským, Vilémem Heckelem nebo Dagmar Hochovou. Fotografka Daniela Sýkorová portrétovala na titulní stranu například Vlastu Chramostovou či francouzského mima Marcela Marceaua. „Nechtěl se dát s nikým fotografovat. Já jsem seděla u tý jeho šatny a říkala si: On je mim, on umí pozorovat lidi, co si myslej. Třeba to nějak dokážu a všimne si mě. Tak za hodinu mi naznačil, ať jdu za ním. Před tím zrcadlem mi sehrál parádní hereckou etudu,“ vzpomíná fotografka, která se kromě práce pro Vlastu věnovala také volné tvorbě. Pro Literární noviny fotografovala cikánské osady na východním Slovensku, publikovala také v týdeníku Svět v obrazech.

Cirkusáci a tancovačky

Zlomový rok 1968 přinesl změny také do redakce Vlasty. Všechny redaktorky – kromě Sýkorové – byly ve straně a všechny podepsaly Dva tisíce slov. O několik měsíců později byla celá redakce vyměněna a nastoupila nová, „prověřená“ parta.

21. srpen 1968 však ještě prožily společně. Daniela Sýkorová vzpomíná, jak se vypravila pěšky z domova na Letné do redakce v Jindřišské ulici. „Byla jsem u rozhlasu skoro celý den a v noci jsem ty fotky vyvolávala. Do redakce jsme nemohly, tak jsem to přinesla k Aleně Šourkové, připravovaly jsme společně ilegální čísla Vlasty. Sešly jsme se u kolegyně, která bydlela v Pařížské. Podklady pro články a fotky jsme nosily v konvi na mlíko do tiskárny na Smíchově. Tak jsme daly dohromady tři ilegální čísla Vlasty. Tiskaři byli skvělí, že se do toho s náma pustili, všem šlo o hubu a nikdo jim vlastně pořádně nepoděkoval za to, jak riskovali,“ popisuje Sýkorová, která v roce 1969 odešla na mateřskou a do redakce se vrátila až koncem 80. let.

Během této životní etapy hledala nové téma – a objevila ho pár bloků od domova. Zaujala ji komunita cirkusáků, která měla stanoviště na Letné. Fotografovala akrobaty v manéži, jak se vznášejí nad hlavou udiveného publika, a když skončí potlesk, mizí za scénou. Kurátor výstavy Filip Láb vybral na výstavu v Presscentru Syndikátu dvě kolekce černobílých snímků. Kromě cirkusáků zde představuje reportážní fotografie z venkovských tancovaček. Daniela Sýkorová si všímá děvčat stojících opodál, rozjařeného harmonikáře, pozoruje tetky u stolu a výčepního s další rundou. Tuto sérii vystavila poprvé v roce 1987 v pražské galerii Fotochema.

Snímky pětasedmdesátileté Daniely Sýkorové mají kouzlo zastaveného času, který známe od Jindřicha Štreita nebo Henriho Cartier-Bressona. Nyní máme možnost nahlédnout do výběru z jejího archivu. Jistě by si ovšem zasloužila samostatnou výstavu, která by představila rozmanitost její fotografické tvorby od šedesátých let až do let devadesátých.