Na první příčce se umístila americká verze satirické hry na dokument Kancl a na druhém proslulý komediálně-romantický seriál Přátelé, od jehož premiéry letos uplynulo úctyhodné čtvrtstoletí.
Při příležitosti oslav tohoto jubilea vyšla i kniha publicistky Kelsey Millerové, na jejíž obálce se vpředu skví sebevědomý podtitul „Vše o nejoblíbenějším seriálu všech dob“ a a na zadní straně slogan „První ucelená biografie nejoblíbenějšího seriálu všech dob“. Jsou to dost nadnesená tvrzení – navzdory tomu, že má knížka bezmála tři sta stránek, rozhodně neodpovídá na všechny otázky, které člověka při sledování seriálu mohly napadnout (třeba proč je v něm uvšechvšudy po stěnách tolik sovětských plakátů?).
Osoby, s nimiž autorka nějak podstatněji mluvila, nepatří k užšímu okruhu tvůrců ani tehdejšího televizního managementu, spíše jde o lidi, kteří se fenoménem Přátel z nějakého úhlu pohledu zabývali (jako třeba publicista David Wild, který byl na rozdíl od Millerové Přátelům opravdu osobně blízko). Přesto se v knize lze dočíst leccos zajímavého. Chvályhodně se nesoustředí na otřepané „drby“, ale poskytuje například cenný vhled do fungování amerických televizních produkcí v devadesátých letech – barvitě například líčí, jak představitelka Rachel Jennifer Anistonová natáčela první epizody, přestože vůbec nebylo jisté, zda se ji podaří vyreklamovat z jiné show, kterou konkurence naschvál odmítala ukončit (takováto zákulisní dramata později skvěle zpracoval v komediálním seriálu Epizody spolutvůrce přátel David Crane – i o tom se kniha zmiňuje).
Asi nejpozoruhodnější je však poskytnutý obrázek o tom, v jak nepohodlném stavu se nachází současná generace amerických liberálů, kteří jsou nuceni obřadně zavrhovat to, co zároveň milují. Od doby, kdy se Přátelé začali vysílat, ale i od jejich poslední epizody vysílané v květnu 2004 se totiž natolik proměnil veřejný prostor a představy o tom, čemu se lze smát a jak se má reflektovat realita, že je tento seriál pro mnohé odstrašujícím příkladem sexismu, homofobie i rasismu (nebo přinejmenším ignorování menšin). A to přesto, že Přátelé v těchto oblastech ve své době přinesli naopak průlom.
Nynější obliba seriálu u další generace (o níž přesvědčivě svědčí i zmiňovaná čísla z Netflixu) je proto pro pokrokové Američany oříškem s tvrdou skořápkou a trpkým jadérkem. Autorka, jejíž text svým stylem osciluje mezi distancovanou analýzou, láskyplným vyznáním a fejetonem z ženského časopisu, líčí tuto situaci na několika místech a mimo jiné také na případu své sestřenice: „Narodila se v roce 1992 a Přátele poprvé viděla, když jí bylo šest let. Tehdy byla moc malá na to, aby pochopila většinu narážek nebo rozporů, a vůbec jí to nevadilo. ,Šlo mi o ten humor,‘ řekla mi.“ Dodnes je prý Dizzy skalní fanynka: „,Je to, jako když se zabalíš do teplé deky,‘ vysvětluje mi. Dnes si ovšem všímá věcí, které ji děsí: vtipy o homosexuálech, nepřítomnost jiné než bělošské rasy atd. Pořád v seriálu hledá útěchu, ovšem zároveň jí ,dokáže dost pocuchat nervy‘.“
V závěru se publikace vrací i k soudnímu sporu aspirující scenáristky Amaani Lyleové, která pracovala na Přátelích jako asistentka autorů a když po čase dostala vyhazov, uváděla, že jednou z příčin byly její návrhy na začlenění více nebělochů do děje, a stěžovala si také na prostředí enormní vulgárnosti, které při tvorbě seriálu (jejž pak milovaly šestileté děti...) panovalo. Její případ tehdy soud smetl ze stolu, dnes, jak připomíná Kelsey Millerová a nejspíš má pravdu, by vše mohlo dopadnout jinak.
Kelsey Millerová: Přátelé Překlad: Petr Kotouš Praha, Dobrovský, s. r. o., 2019 |