Amy Adams: Kdybych měla s mimozemšťany komunikovat já, byl by to konec lidstva!

Jak si vybíráte role? Záleží spíš na tom, kdo film režíruje, na scénáři, či na ostatních hercích, se kterými budete pracovat?
Pokaždé je to jiné, v tomto případě mě nejprve zaujal scénář, pak jsem se ale setkala s Denisem (režisér D. Villeneuve – pozn. red.), který si mě okamžitě získal emoční inteligencí, s jakou rozumí tomu, čím prochází hlavní hrdinka filmu, což není nijak obvyklé. Někdy máte pocit, že jste jako žena-herečka na tohle sama, ale on opravdu dodržel, co slíbil – že film bude především jejím příběhem.

Cítíte s vaší postavou nějaké osobní spojení?
Rozhodně. V tom smyslu, že rozumím frustraci z nedostatku snahy o porozumění před tím, než začnete jednat. Dobře také vím, jaké to je, nebýt zcela pochopena. Z širšího hlediska jsem se identifikovala hlavně s tou - vlastně nejjednodušší - dějovou linkou vztahu matky a dcery, a s tématem volby – toho, jak se rozhodujeme strávit čas, který máme. A jak oceňujeme ony chvíle „mezi“ počátky a konci, jak o tom Louise ve filmu mluví.

Co vás zaujalo na scénáři?
Byl to ten nejlepší scénář co jsem kdy měla v ruce, a zároveň jsem věděla, že to bude velmi těžký úkol, což byla skvělá výzva, kterou jsem nemohla nepřijmout. Je těžké přesně popsat, co jsem po přečtení scénáře cítila. Zaskočil mě svým zakončením, zároveň i vývoj spějící k tomuto konci byl úžasný, vývoj vztahu s mimozemšťany, širší myšlenka globální komunikace... Je v něm hodně materiálu k přemýšlení.

Stejně jako všechny dobré sci-fi filmy má i tento film politický podtext. Jak důležitý pro vás byl?
Je to zajímavé, ale i když jsem ho v něm četla, byla jsem natolik pohlcena Louise a jejím intimním příběhem, že jsem si to uvědomila znovu až při shlédnutí hotového filmu. Což ale odpovídá způsobu, jakým ten příběh prožívají hlavní postavy – jsou zcela izolované, pracují téměř 24 hodin denně, mají 18 hodin na to, aby si poradily si s dostupnými informacemi a připravily se na další setkání. Jsou vystavení naprostému vyčerpání a zcela odděleni od zbytku společnosti na poměrně dlouhou dobu – postupně tak začínají věci vnímat jinak. A v takovém prostoru jsem žila během natáčení. Když jsem viděla výsledek, kde je realisticky podaný dopad na celosvětové dění v podobě televizních zpráv, teprve tedy jsem byla ohromená představou, jaké by to bylo, kdyby se něco takového skutečně stalo, a pochopila jsem o něco lépe politické poselství, s jakým film přichází.

Denis do osobního příběhu propašoval politické poselství.
To se musíte zeptat jeho, rozhodně bych nepoužila termín propašovat, zní to jako nějaká nekalá činnost... Ale myslím, že vyznění filmu je v tomto ohledu poměrně přímočaré, v tom smyslu, že strach a hněv a nepřátelství znamenají konec komunikace. Pokud se obrátíme k našemu primitivnímu já, ztratíme naši intelektuálně rozvinutou část.

Není to ale i strach lidí, kteří nevědí, co mají dělat? Na tomto filmu je zajímavé to, že na rozdíl od snímků na podobné téma, kde lidé jakoby vždy vědí, jak se mají zachovat, a okamžitě v tomto smyslu jednají, zde bylo jasně cítit, že nikdo neví, jak se máme zachovat v situaci, se kterou nemáme žádnou zkušenost.
Ano, přesně to na tomto filmu miluji, že se Denisovi podařilo natočit ho tak, jako by se to skutečně dělo. A prožíváme to ne z pohledu armády, ale z pohledu těchto dvou lidí, matematika a lingvistky, z pohledu intelektu na jedné, a emocí na druhé straně. Moje hrdinka vystupuje ze sociologicko-antropologické pozice, její protějšek z pozice matematika. Ani jeden z nich není uzpůsoben k boji. Jdou dovnitř s tím, že se snaží vyřešit problém. Je to tedy vyprávěno z velmi lidské perspektivy. V tomto filmu nejsou žádní „hrdinové“.

Když si sundáte v mimozemské lodi helmu, jednáte jako hrdinka.
To ano, moje postava musí zvítězit nad vlastním strachem. Ale nemá na vybranou, protože na základě svých vědomostí ví, že musíte překročit hranice, pokud se chcete dorozumět. Jazyk je tolik propojený se společností, ve které je používán, je neoddělitelný od kontextu.

V jiných rozhovorech jste zmínila, že jste musela často bojovat s vlastním pocitem nejistoty. Je to tedy i vaše zkušenost, nutnost překonat strach..?
Ano, ale záleží na perspektivě. Kdybych byla vybrána ke komunikaci s mimozemšťany já, dopadlo by to příšerně. Byl by to konec lidstva! (smích) Nicméně to, z čeho já osobně mám strach, je obava, že zklamu sama sebe nebo režiséra, budu vystavena ponížení či zesměšnění – a to jsou věci, ze kterých je možné se vzpamatovat. Myslím, že u lidí, kteří skutečně riskují vlastní život, jde o zcela jinou úroveň odvahy. Já pouze dávám všanc svoje emoce, což je někdy obtížné a nepříjemné, ale v důsledku to není tak fatální.

Na jednu stranu je to pro vás tedy hrozné, ale zároveň vás k tomu něco žene, a tak to stále děláte?
Mým cílem není se otevírat a stávat zranitelnou, to je jen povaha mojí práce. Pokud ji dělám správně, něco ze mně se dostane i na plátno a to mě vystavuje možnosti kritiky. Dokážu intelektem pochopit, že tomu tak je, ale na herectví jsem se nedala proto, abych se vystavovala kritice, bylo to proto, že ráda vyprávím příběhy. Selhání a kritika jsou něco, co se jako lidská bytost musíme naučit akceptovat, učíme se to už od útlého dětství. Myslím, že jediný způsob, jak se vyhnout kritice, je vůbec nevycházet z domu – nemůžeme tomu uniknout.

Amy Adams ve filmu Příchozí.

Co bylo pro vás během natáčení nejobtížnější okamžik?
Asi nejtěžší bylo projít natáčením s představou smrti vlastního dítěte.

Studovala jste před natáčením nějaké materiály vztahující se k tématu, kromě samotného scénáře?
Pokusila jsem se přečíst pár vysokoškolských učebnic lingvistiky a ukázalo se, že jsem se neminula povoláním... Je to velmi komplikovaná věda, takže jsem skončila u základů. Velmi mi pomohly rozhovory s profesorkou lingvistiky z Montrealu, která mi ukázala, čím se skutečně lingvistika zabývá. Měla jsem dojem, i podle toho, jak je to prezentováno ve filmu, že lingvisté jsou v podstatě překladatelé, ale není tomu tak – zajímá je spíš struktura jazyka a kultura, ve které se používá. Inspiroval mě také dokumentární film o vědci, který se vydal do džungle zdokumentovat a rozluštit starobylý jazyk, kterým mluví už jen několik lidí. Ocitá se v podobné situaci jako Louise, protože se nemá o co opřít.

On se ale může orientovat například podle výrazů obličeje. Vaše postava je v mnohem složitější situaci.
Ano, a od začátku to přiznává, proto se rozhodne začít úplně od základu a nejprve definovat „já“, kdo jsem „já“, a odtud se propracovat k „ty“, a tak dále. Musí hodně experimentovat, riskovat... a navíc je to celé vymyšlené, protože samozřejmě ještě nikdo s mimozemšťany nekomunikoval. (smích) To jsem celá já, mluvím o tom, jako bych to zažila, ale je to jenom film.

Myslíte, že je možné, že jednou budeme s mimozemšťany komunikovat?
Nevím, co myslíte vy? Je to jeden z mnoha velkých příběhů, které v nás probouzí pohled na hvězdnou oblohu, na to velké neznámo.

Změnil se nějak váš názor na existenci mimozemského života během natáčení?
Ne, to co mě na filmu zajímalo a čím jsem se zabývala, byla lidská témata. Je zajímavé pozorovat, co si kdo z filmu odnese. Pro mě to byla velmi osobní cesta s tématy jako: jak se rozhodujeme, jak necháváme strach ovlivňovat náš život, jak vnímáme čas, život jako okamžiky „mezi“ začátky a konci a podobně.

Jak snadné je pro vás takovou roli po skončení natáčení opustit?
Něco z ní ve mně zůstalo, i proto, že mám sama dceru. Jsou to věci, které jsem věděla už dřív, ale opět se připomenuly – známe to jako součást lidství všichni – to, že vaši nejbližší jednou zemřou; cena, jakou platíme za lásku ztrátou.

Máte díky tomu větší strach?
Se strachem jsem se už narodila, nejsem odvážný typ. Mám mnoho přirozené úzkosti, asi proto, že jsem vždycky měla bohatou představivost, kterou po mně bohužel zdědila i moje dcera, takže ze všeho nejradši hraje hru „co by kdyby“.

Zmínila jste, že ráda vyprávíte příběhy, odkud se ta záliba bere?
Bude to asi dědictví po předcích, je to způsob, jakým sdílíme historii, zkušenosti, vědomosti. Vy to také děláte, je to přirozené a vrozené, stačí se podívat na jakékoli dítě. Každé dítě, nejen to, které chce být hercem nebo herečkou, instinktivně miluje vymýšlení příběhů, a jejich příběhy jsou úžasné.

Podporujete svoji dceru v tom, aby šla ve vašich šlépějích?
Byly jsme s dcerou na pláži a v jednu chvíli jsem nevěděla, kde je, tak jsem na ni zavolala. A ona se ozvala za mnou se slovy: „Mami, jsem hned za tebou. Jdu v tvých stopách, ale nejsem v tvém stínu!“ To mi dělá pořád... Chtěla bych, aby šla svojí vlastní cestou.

Myslím, že jedna ze zásadních otázek filmu je ta, kdy se Louise ptát: chtěla bych žít znova tento život, kdybych věděla, co mě čeká? Musela jsem se uprostřed filmu zeptat sama sebe, jestli bych chtěla žít tentýž život. Chtěla byste?
Jestli bych chtěla něco změnit, kdybych mohla? Tak samozřejmě, na druhou stranu ale nemůžete odstranit jednu nepříjemnou věc a čekat, že všechno ostatní bude do sebe dál zapadat i bez toho. Moje dcera má ráda trilogii Návrat do budoucnosti, která se točí kolem toho, že jediná změna dokáže v časoprostorovém kontinuu fatálně zamíchat kartami. Zajímá mě spíš otázka, co bych se vlastně rozhodla změnit a proč. Asi bych si nezačala s pár chlapci, to by se myslím obešlo bez zásadních následků...