30. srpna 2017 10:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Ani DiFranco nemá zábrany. K dobru věci si dělá, co chce

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ani DiFranco | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ani DiFranco | foto: Righteous Babe

Dvacáté album své bohaté kariéry vydala nesmírně pilná americká písničkářka Ani DiFranco. Nese název Binary a potvrzuje stálou výjimečnost protagonistky na hudební scéně.

Většina písničkářů dnes buď udržuje tradiční folkovou případně folkrockovou linii, nebo ve snaze jít s dobou využívá ve své tvorbě – více či méně smysluplně – elektroniku a samply. Ani DiFranco se naproti tomu odjakživa spoléhá na svůj velmi dobrý vkus, absenci stylových zábran, spolupráci s vynikajícími hudebníky a techniky. A přirozeně na svůj originální talent, který to všechno propojuje dohromady.

Písničkářčina rozsáhlá diskografie je vzácně vyrovnaná a ani nové album Binary nevyčnívá – ovšem v kontextu nesmírně vysoko nasazené laťky je to, co by jiného nepotěšilo, naopak pochvala.

Ani DiFranco se žánrově ovšem přece jen trochu posunula, a to od doby, kdy žije v New Orleansu. Magii tohoměsta zřejmě nelze odolat, zvlášť když do studia pozvala některé z předních tamních hudebníků, jako je klávesista Ivan Neville nebo saxofonista Skerik.

Kromě nich tu hrají i další instrumentální celebrity kalibru saxofonisty Macea Parkera nebo houslistky Jenny Scheinmanové. A Ani DiFranco klade důraz skutečně na každý, i zdánlivě nepodstatný part, takže v pozicích backvokalistů se tu objevují například Justin Vernon (Bon Iver) nebo legendární Bowieho baskytaristka Gail Ann Dorseyová.

Jako folk s jazzmany

Album otevírá dost nekompromisní titulní funky písnička, na ni rovnou navazuje hudebně nejsilnější kousek. Song o tom, že bychom se měli naučit chovat nenásilně (Ani DiFranco je po celý život v textech takzvaně angažovaná) s příznačným názvem Pacifist’s Lament, je nádherně vymyšlená balada, kterou fázují působivé stoptimy, aranžmá je dokonale dynamicky vystavěno od komorní sestavy po mohutný orchestrální zvuk a nevtíravou melodii zpěvačka podává – jako ostatně vždy – civilně a přitom nepřeslechnutelně.

Alternativní harmonie a jaksi „zakouřená“ nálada skladby Zizzing jsou podkladem pod vokály, při nichž si nelze nevzpomenout na Crosby, Stills, Nash & Young. V autobiografickém funkrocku Play God je dobré si připomenout, že sama Ani DiFranco na tomto albu hraje všechny kytarové party, včetně těch, které zrovna v téhle písni znějí spíše „mužsky“.

Telepathic nebo Sasquatch připomínají slavné období Joni Mitchellové, hrající folk s jazzovými hudebníky. Duch celého Binary je vlastně dost podobný. A blíží se i kvalitativně.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz