LN: Před třiceti lety jste natočil svůj celovečerní debut Něco z Alenky. Teď se k tématu vracíte ilustracemi Carrollovy knižní předlohy. Čím je Alenka tak nadčasová?
Carrollova Alenka patří k základním knihám naší civilizace, k těm, jež bychom si určitě měli vzít s sebou na pustý ostrov, abychom přežili. „Vychovala“ už desítky generací atektonických dětí. Nejsem výjimka. Ostatně není to kniha jenom pro děti. Naopak je důkazem, že specifické „umění pro děti“ neexistuje, že je to jen komerční podvod. Můžeme se dohadovat, zda ta nebo ona knížka, obraz, film jsou pro děti vhodné, nebo již ne. Alenku lze ovšem číst v kterémkoli věku a vždy to bude jiná kniha. Pro mne je Alenka nadčasová svou neřízenou imaginací. Celý život se snažím s touto inspirací vyrovnat. Filmy Jabberwocky, Do sklepa, Něco z Alenky a nakonec ilustrace mi k tomu poskytly prostor. Kreslil jsem, frotážoval, stříhal a lepil celý rok 2006 původně pro japonské vydání. Práce na ilustracích mi pomáhala překlenout prázdnotu po Evině smrti (manželka Eva, výtvarnice a básnířka, zemřela 20. 10. 2005 – pozn. red.). Jsem rád, že se je nakonec podařilo vydat i v Čechách.
LN: Pamatujete si, kdy jste Alenku potkal poprvé?
Někdy v osmi letech. Od té doby se stala nedílnou součástí mé mentální morfologie.
LN: Vaše ilustrace mají nejblíž ke koláži. Má koláž něco navíc oproti filmu?
Nemyslím si. Statická ilustrace umožňuje zastavit čas. Film naopak vnáší do vnímání dramatický prvek. Svoje ilustrace k Alence bych přirovnal k snovým objektům.
LN: Inspiraci pro ilustrace jste tedy sbíral především ze snů?
Tak to není myšleno. Nejde přece o můj sen, ale o sen Alenky, respektive Lewise Carrolla. Chtěl jsem tím říci, že jsem neilustroval přímé situace příběhu, ale určité zhuštění těchto situací, podobně jako je snový objekt zhuštěním latentního obsahu snu.
LN: Alenka byla zfilmována víc než desetkrát. Utkali se s ní Tim Burton, Terry Gilliam, ale i studio Walta Disneyho. Je vaše zpracování i jistou polemikou s jejich interpretacemi?
Ano, jde o polemiku. Všechny dosavadní Alenky zacházejí s Carrollovým textem, jako by šlo o pohádku. Ale Carrollovy knížky o Alence nejsou pohádky, jsou to „záznamy“ snů. Mezi snem a pohádkou je podstatný rozdíl. Zatímco pohádka v sobě skrývá – tu více, tu méně – výchovný aspekt, sen je ryzí říší svobody, bez vztyčeného ukazováčku. Má svoji logiku, která nerespektuje žádná racionální pravidla. Navíc jsem ve svém filmu Carrollovu knížku ne adaptoval do filmové řeči, ale zběsile a subjektivně interpretoval jako souboj se svým dětstvím.
LN: Proč souboj s dětstvím?
Do filmu jsem si dovolil vpašovat situace, emoce a idiosynkrazie ze svého dětství, například scénu ve spíži, které s Carrollovým příběhem souvisejí jen velmi volně.
  |
LN: Za pár dní má v Rotterdamu premiéru váš nový film Hmyz. Použil jste v něm mimo jiné kus divadelní hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Jaké výjimečné téma svým dramatem otevřeli?
Použil jsem půdorys Kořistníků, druhého jednání jejich hry, abych rozvinul příběh ochotníků, kteří hru studují. O Čapky jde až v druhém plánu. Hodil se mi jejich mizantropismus. V předmluvě, která je součástí filmu, se k nim ostatně vyjadřuji dost kriticky.
LN: Jste mizantrop?
Ano.
LN: A proč vlastně hmyz? Co vypovídá o současném světě?
V podstatě se držím bratrů Čapků, kteří prvoplánově přirovnali lidstvo k hmyzímu hemžení. Ale o to ve filmu ani moc nejde.
LN: A o co v něm jde?
V předmluvě si kladu tutéž řečnickou otázku. A odpovídám si: „Já nevím, psal jsem scénář tak, jak to ze mne lezlo, na jeden zátah, jako se píší automatické texty. Bez morální a racionální kontroly. Jedině tak se vyhnete mesianistickému pokušení velkých umělců lidstvo vychovávat, vylepšovat, varovat, zušlechťovat. Nejde to. Přečtěte si Freuda. Jediná adekvátní odpověď na surovost života je cynismus fantazie, jak by řekl jeden český prokletý básník.“
LN: Jak se vám žije v dnešních Čechách?
Asi jako starověkému Římanovi čekajícímu na pád Římské říše. Jak se můžete cítit na konci jednoho civilizačního cyklu, kdy nové paradigma uspořádání společnosti je v nedohlednu? Ale jinak děkuji za optání.
LN: Půlstoletí se hlásíte k surrealismu. Zároveň jste součástí kulturního kánonu: posbíral jste řadu cen, učí se o vás na školách. Nejde to proti sobě?
Co já s tím? Žiju už moc dlouho. Měl jsem umřít v osmdesátých letech minulého století. André Breton umřel včas, a tak se aspoň nedožil vydání svého portrétu na francouzských poštovních známkách. Ale myslíte, že kvůli tomu jsou jeho texty méně surrealistické? Nebo že Max Ernst, když ho vyloučili ze skupiny, protože přijal cenu za malbu na Benátském bienále, přestal být surrealistou a jeho obrazy surrealistické? Stejně tak Buňuel. Je jeho film Nenápadný půvab buržoazie, oceněný Oscarem, méně surrealistický než Zlatý věk? Celý život jsem zápasil se svými démony. Jako zbraň jsem měl jenom své obsese, které jsem nachytal vesměs v dětství. Tvorba byla pro mne vždy autoterapií. Je mi zcela lhostejné, jestli jsem pro někoho surrealista, anebo jestli s tím má někdo problémy. Jde o daleko důležitější věci.
LN: Co vás k surrealismu přivedlo?
Hvězdy, mentální morfologie, atektonická povaha, vzpurnost a magická a iracionální mentalita neolitického člověka.
LN: Máte v hlavě plány na další filmy? Na další práci?
Hmyz je můj poslední dlouhý hraný film. Rozhodli jsme se tak s produkčním Jaromírem Kallistou. Když se podíváte na moji filmografii, vidíte, že točíme film tak jednou za pět šest let, a Hmyz dokonce po sedmi letech. To je čas, který nám zabere shánění peněz na každý další projekt. Když si přičtete k našemu současnému věku těch minimálních pět let a další dva roky na realizaci, pochopíte, že je čas skončit. Možná něco kratšího?
LN: Co vás napadá?
Svoji tvorbu neodvíjím od nápadu. Nápad nemůže být důvodem k zasednutí ke stolu, ke štaflím nebo ke kameře. Pak se totiž vaše tvorba potácí od nápadu k nápadu. Důvodem k tvorbě by měl být „emocionální záchvat“ nebo tak něco. Nápad má své místo v tvůrčím procesu až později. Až když už jste „v tom“, až když už jste „uvnitř“. Mám tu zkušenost, že teprve pak přicházejí ty relevantní nápady. S tím zatím nemám v úmyslu přestat.
